Chodila na chemoterapie a měla pevnou vůli se uzdravit. Byla to veselá povaha, ráda se bavila, každému pomohla, kdo to potřeboval. Když se mi ženil syn, tak pomáhala i péci cukroví, no prostě si vůbec nějakou nemoc nechtěla připouštět. Po léčení se zdálo, že je v pořádku. Děti jí rostly, jezdila na kontroly, a vypadalo, že je to dobré. Jediné, co nechtěla, když jsem s ní jela do

Od té doby se změnila, nechtěla na ni jít. Začala se nějak ztrácet, když jsme viděli, že to jde k horšímu, přemlouvali jsme ji, aby šla na to léčení znovu, i lékař jí říkal, že teď je to ozařování už jiné než dříve. Ne, nedala si říci. Pak už tak slábla, že se sama ani nepostavila, čekala třeba celý den, než přijel její manžel domů, aby jí pomohl a posadil do jezdícího křesla, v tom se mohla pohybovat po domě. Už ji nezajímalo ani, že má ještě dceru, které bylo patnáct let teprve a potřebovala mámu.
V sobotu jsme byli všichni u ní, povídala si s námi a s dětmi, seděli jsme v pokoji stále u ní. V pondělí ráno ji odvezla sanita do nemocnice. Už nikoho nechtěla vidět, jen manžel byl stále s ní, ve středu ráno nám volali, že umřela. Bylo to hrozné, vždyť jí bylo jen 44 roků. Její nemoc trvala 16 let. Nikdy na ni nezapomeneme.
Autor: Sarita