Nezapomenutelné setkání v ústavu

Bylo mi 30 let a měla jsem nějaké  poporodní páteřní problémy. Proto jsem byla hospitalizována ve Výzkumném ústavu balneologickém. Spolu se mnou na pokoji byla ještě 20letá dívka z Moravy, milovnice vína a jedna starší paní, která převážně ležela. Jmenovala se Černá, víc už si nepamatuji. A o té vám chci vyprávět.

Byla to v tu dobu asi 50letá, tichá, klidná a mírná paní. Zato my jsme byly hlučné, upovídané, stále rozchechtané, a nedodržovaly jsme noční klid. Nenapadlo nás, že bychom snad mohly svými projevy nějak obtěžovat  a nebo rušit starší paní, která měla  jistě také svoje problémy, se kterými nás však neobtěžovala. Nikdy nás za tu krátkou dobu, co jsme s ní ležely na pokoji, nenapomenula, nepostěžovala si na to, že nechodí a velice příjemně s námi komunikovala. Měly jsme ji rády a libovaly jsme si, jakou máme na pokoji dobrou partu. Dnes, když o tom přemýšlím, nevím, zda si paní Černá myslela totéž.

Jednoho dne přišla vizita. Pan doktor se u každé z nás zastavil, povykládal nám, co s námi  příští týden zamýšlí ( měli jsme v budově  kompletní lázeňskou léčbu) a jaké procedury nám naplánoval. Pak přistoupi k p. Černé, vyndal z obálky snímky a řekl: "Je mi líto, paní Černá, ale podle těch snímků mám vážné obavy, že se nám  nepovede postavit Vás na nohy." Ztuhly jsme, trapné ticho by sedalo krájet. Všichni jsme čekali, co bude dál, jak bude paní Černá reagovat. Měla jsem pocit, jako by jí vrazil ránu do prsou a oči se mi zalily slzami při představě, že bych takovouto zprávu obdržela od něho já.

Po chvilce ticha se paní Černá usmála tím svým klidným a chápavým úsměvem a  panu doktorovi odpověděla. "Škoda umřít, pane doktore, furt je něco novýho." Vzalo  to dech nám všem. Taková statečnost a vyrovnanost, to jsem prostě nechápala. Ale ona a její výrok se mi  vryl tak silně do paměti, že jsem na ni po celý zbývající život nezapomněla a vždycky, když bylo třeba se vyrovnat s nějakým faktem, jsem si na tuto statečnou ženu vzpomněla a položila si otázku, jak by asi reagovala paní Černá  a zopakovala si pro sebe i ostatní její průpovídku. "Škoda umřít, furt je něco novýho." Její odpověď lékaři  se stala  pro mne a celou  naší rodinu často opakovanou.

Za několik dnů jsem pak z výzkumného ústavu odešla domů a co se s paní Černou stalo, jestli se rozchodila, a nebo zůstala  ležet na lůžku, nevím, ale její odpověď je se mnou ještě dnes a to již od té doby  uplynulo celých 40 let.

Autor:bea