Pětikoruna

Občas nám život přinese situace, které nám připadají spíše jako sen. Třeba potkáme známé, které jsme neviděli řádku let. Možná jsme mnoho z nich potkali již dříve, ale „zub“ času na každém z nás zapracuje...

V dobách svých studíí jsem byla na brigádě v Ostravě. Pracovali jsme v areálu, kde se stavěla Fakultní nemocnice. Upravovali jsme okolí, dělali zahradnické práce. Ubytování jsme měli zajištěno v unimobuňkách. Nechce se mi věřit, že jsem měla odvahu tam s holkami bydlet. Hned ve vedlejších „ domcích bydleli brigádníci ze všech koutů republiky.

Přesto, nebo možná právě proto, jsme se cítily bezpečně. Chlapi dbali na to, aby nás nikdo z venčí neobtěžoval nebo neohrožoval. Jednou jsme s kamarádkou onemocněly. S vysokou horečkou jsme ulehly. Naši spolubydlící nás zásobovali horkým čajem s medem a citrónem a chodili se ptát na naše zdraví.

Tenkrát jsme pracovaly na úpravách chodníků. V montérkách a starém tričku jsem si zrovna rozbalovala nanuk. Bylo horko, vlasy jsem měla vyčesány do drdůlku a na očích brýle. Najednou šel kolem nějaký mladík. Zastavil se a říká :

"Tak co Popelko, kde máš holoubky?!"

"Padej-Bajajo" ,vyhrklo ze mne! Kluk se usmál, poklekl k záhonu a smazal mi z tváře prach. Pak hrdě odkráčel.

K večeru se sešla naše pracovní parta v restauraci Myslivna. Byl pátek a probíhala tam zábava. U výčepního pultu jsem zahlédla toho protivu, který mne nazval Popelkou. Asi bydlel někde poblíž. Tvářila jsem se, že jej nevidím, ale moc mi to nepomohlo. Najednou byl u mně a už žádal o taneček. Zprvu jsem se tvářila odtažitě, ale po chvíli jsem přišla na to, že je to celkem příjemný kluk a umííí! Tančil jako tancmistr! Pak si k nám přisedl. Jmenoval se Vojta.

Od toho večera jsme byli nerozlučná dvojka. Každé odpoledne na mne čekal a vyráželi jsme někam na výlet nebo procházku.

Po brigádě jsme si psali a jezdíval mě navštěvovat. Domnívala jsem se, že to bude láska na celý život. Nebyla! Když přijel naposledy, řekl mi, že čeká dítě s jednou dívkou. Znal jí jen povrchně, byli spolu někde na tancovačce, něco vypil a stalo se. Prý se bude ženit! Oplakala jsem to a dlouho nemohla zapomenout. Asi po 2 letech jsem se seznámila se svým současným manželem.

Vzali jsme se, narodil se nám syn Marek.

Jak už to chodí, léta ubíhala. Občas se probírám starými pohledy a fotografiemi, které mi připomínají doby dávno minulé...

Držela jsem v ruce foto z jednoho výletu s Vojtou. Vedle okaté a culíkaté holky se zubil rozesmátý Vojta. Kdoví, jak dnes vypadá a co s ním vůbec je? Jak jeho život probíhal...

Od naší letní známosti uběhlo 20 let. Už dávno nejsem tak štíhlá a hbitá. Žiji celkem spokojený život a nepřichází v něm k mnoha průlomovým změnám.

V ten den jsme jeli nakupovat do supermarketu v Ostravě. Zcela náhodou jsme autem projížděli i místy, kde jsem jako mladá dívka pracovala. Vše vypadá úplně jinak. Areál nemocnice doznal mnoha změn. Jen ten chodník se záhonem tam zůstal....

U supermarketu stála skupinka nějakých pobudů. Ušmudlaní s láhvemi v ruce loudili na kolemjdoucích nějaké drobné. Když zavolal jeden z nich na druhého "Vojto!" - podívala jsem se na toho muže! Musel to být on! Život, který teď vedl mu poznamenal tvář, ale oči zůstaly stejné. Přistoupil ke mně a říká: "Paninko, aspoň pětikačku nemáte?"

Sklonila jsem tvář, co kdyby mně i on poznal, a zaštrachala v peněžence. Do špinavé dlaně jsem mu podala dvacetikorunu. Zvýskl radostí a hned „zabral“ ke skupince ostatních bezdomovců.

"Tos mu nemusela dávat," zamručel manžel, ale víc situaci neřešil.

Celou dobu nákupu jsem byla nesvá. Přemítala jsem, jak by se asi naše životy ubíraly, kdybychom se s Vojtou vzali.

Osud nás rozdělil a na nás bylo, jak si svůj další život zařídíme.

Popelka našla své štěstí a princ se stal „ žebrákem“...

Bertice - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete