Přijímací zkoušky

Tak už se nám to blíží. Za pár dní se rozhodne o osudu a další životní cestě mého syna. Bohužel se přesně splnilo to, co mi před mými přijímačkami prorokovala moje mamka. Ta snad měla psychotronickou chvilku. Rčení, že se mi to jednou všechno vrátí na dětech, platí na 100 %. Je to jako přes kopírák. Já jsem se učila a můj syn si musel nutně skočit za kamarádem, hupnout na chvilku na počítač (tak do 10 hodin do večera, pak byl unavený a šel spát), no prostě bylo vždycky něco důležitějšího, než učení. 

Když jsem se ho včera zeptala, jestli umí vypočítat příklad s auty A a B, které vyjedou proti sobě různou rychlostí, tak jsem se dozvěděla, že sice už o tom někdy slyšel, ale nemá ponětí, co s tím. A že to tam nejspíš ani nebude a ať neblbnu, že dostanu infarkt.

Také máte někdy pocit, že už jste tu kterou situaci kdysi prožili? Posledních pár týdnů se mi zdá, že se život opakuje v určitých časových úsecích.

Když se blížila moje maturita, věděla jsem všechno nejlíp, všude jsem byla, všechno viděla a byla jsem si stoprocentně jistá, že maturita je brnkačka. Maturitní otázky z odborného předmětu jsem dostala do ruky asi hodinu před vypuknutím maturitních zkoušek, ale ono  to bylo jedno, protože naco se budu učit? Teď tedy jen tiše trpím a doufám, že se bude situace opakovat a můj syn se svojí přirozenou inteligencí všechno zvládne s pomocí "něčeho", co není vidět, stejně jako jsem to tenkrát zvládla já.

Zdá se mi, že dneska se toho na základních školách učí mnohem víc, než jsme se kdy učili my, ale když jsem o tom mluvila s třídním učitelem mého syna, tak mě uklidnil, je to prý pořád to samé, jen už si to nejspíš nepamatuji. Věřte mi, že jsem syna nijak nezanedbávala, co se týče učení a opakování, ale vypadá to, že já jsem na přijímačky připravená a můj syn ne. Takže lituju, že nejsem věřící a nemůžu se obrátit na všechny svaté, ale musím si vystačit jen sama se sebou.

Uklidňuji se tím, že když nenosí domů zas tak moc trojek, ale spíš dvojky a jedničky, že nemůže být úplně mimo, jen se s těmi vědomostmi nechlubí, ale je ve mně malá dušička. Tak vás všechny prosím, držte nám palce a zároveň přeju ze srdce všem budoucím studentům úspěšné složení přijímacích zkoušek a rodičům budoucích studentů pevné nervy, žádné infarkty a hlavně- buďte na svoje děti pyšné, koukněte, jak daleko to už dotáhli!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10