Školo, školo, školo vysoká…

Já vím. V písničce to má být horo, horo, horo vysoká. Ale já nejsem v písničce a navíc nejenom hory jsou vysoké, ale též školy. Tedy nemám teď na mysli vysoké do výšky (i když to povětšinou bývají taktéž), ale vysoké svojí odborností, plynule navazující na školy střední. No a cože tady tak vzdychám nad vysokými školami?

Inu, zdá se, že již definitivně skončilo přijímací řízení pro příští akademický rok a čerstvě odmaturovaní studentíci se radují z přijetí nebo již dávno slzami skropili svůj neúspěch (alkohol též nevylučuji) a obojí se v této době snad věnují činnostem prázdninovým a brigádnickým a odpočinkovým a vandráckým a dovolenkovým a bůhvíjakým ještě. Nechci opomenout ani ty adepty vysokých škol, kteří zkoušeli i letos svoje štěstí již poněkolikáté, chtíc se zařadit mezi ostatní vzdělání chtivé mladé lidi a opustit tak řady nezaměstnaných, eventuelně cítící ve svých silách zvládnutí obojího – jak zaměstnání, tak školy.

Bylo mi potěšením poznat od každého trošku, jak se říká. Tedy od každé výše zmíněné skupiny několik lidí. Někteří prošli přijímačkami úspěšně a dostali se, někteří neprošli a nedostali se, někteří prošli a nedostali se. Zájem o studium je obrovský, zvlášť na některé obory. Třeba pedagogika. Kolik lidí se cítí být budoucími kantory… Dnes mají v uchu na deset náušnic, a to dívky stejně jako hoši, ale za pár let budou vychovávat naši mladou generaci… No budiž – a vůbec, kdo ví, setkala jsem se s takovými, kteří vůbec po absolvování této školy učit nemínili, ba dokonce se podivovali nad tím, když jejich kolegyně vyslovila názor, že přece právě proto se hlásí na pedagogickou fakultu, aby mohla učit.

Tato dívka se však nedostala, přestože přijímací zkoušky vykonala dle kritérií a úspěšně, a to jak test všeobecných znalostí, tak i odborné a talentové zkoušky. Od ní například také vím, že na téma „Co po mně ráno zůstane na stole?“ mnozí uchazeči o studium malovali obligátní hrnek od kafe, nedojedený rohlík, noviny, popelník plný vajglů… Že by tohle zrovna mělo být nápadité, to se mi ani nezdá. Na tomto stole budoucího učitele snad už chyběla jen injekční stříkačka… Přesto v jistě nelehkém posuzování odborná porota nejvíc bodů přiřadila právě těmto bezduchým pracím.

Těžko objektivně zhodnotit něco, co se objektivně zhodnotit prostě nedá. Umění totiž nejde přesně zvážit ani změřit a říct, kde je ho míň a kde víc. Jen je mi líto jedné konkrétní milé osůbky, která je nadmíru inteligentní, skromná a slušná bytost, a která ví naprosto přesně, že by se ve svém budoucím povolání chtěla věnovat dětem. Jestli se jí to podaří, to ukáže čas. A třeba už příští přijímací zkoušky.