Studentce na vedlejším lůžku se otřásají ramena pláčem. Jsou tu mezi třicátnicemi zdaleka nejmladší. Cítila jsem uvnitř sebe strašný smutek. Měla jsem strach a klepala se. Do malého operačního sálu, který sousedil s pokojem, jsem odešla po svých. Pamatuju si zelené kachlíky do půlky zdi a doktora a spolu s ním tam stály ještě dvě ženy – asi sestra a další lékařka.
Pomohly mi vyskočit na gynekologické křeslo. Brečela jsem a byla jsem hysterická, potom i na tom sále, nechtěla jsem, aby na mě sahal nějakej cizí starej chlap, chtěla jsem se sebrat a utéct od všeho, ale narkóza začala pomalu fungovat, přesto abych se uklidnila, mi museli dát ještě jednu dávku.
Probudila jsem se na pokoji, když sestra nahlas volala mé jméno, aby se ujistila, že jsem se po operaci probrala. Nemohla jsem usnout. Za dvě hodiny už jsem si dokázala dojít na záchod. Motala jsem se jak opilá, ale ani jsem moc nekrvácela. Odpoledne mě vyzvedl přítel ještě s kamarádem, odvezli mě autem až domů. Tam jsem začala šíleně brečet. Ráno jsem z bytu odcházela s dítětem v břiše a teď se vracím bez něj! Pár dní jsem cítila lítost a smutek, ale časem se všechno usadilo.
Že jsem těhotná, jsem zjistila týden před potratem, když jsem běžela na autobus, málem jsem se pozvracela. V úterý jsem byla u doktora a utvrdil mě v mém myšlení, ale já jsem řekla, že musím jít na interrupci. Domluvili jsme termín na pátek 10.7.2009. Datum vím přesně, na tohle nikdy nezapomenu. Celý ten čas jsem brečela před spaním, nebyl nikdo, kdo by se mě zastal, přítele jsem tenkrát živila já, moje babička v Německu a jeho taky daleko od Prahy a moji rodiče byli proti, neměli jsme žádný peníze, zázemí, ale přesto všechno jsem si to malé chtěla nechat. Dodnes mě bolí, když vidím těhotnou ženu nebo děti na pískovišti. Každý den lituju svého rozhodnutí. Aby bylo jasno – já vůbec nejsem proti interrupcím.
Právo ženy na potrat je samozřejmost a já za něj budu bojovat, pokud bude třeba. Když vidím v televizi nějakého lidoveckého poslance, jak se snaží prosadit zákaz interrupcí, rozčílím se. Mě mrzí to, že jsem si nedokázala prosadit dítě, které jsem chtěla, i když jsem asi mohla. A že mě nikdo předem neupozornil, co se mi může stát.
Nyní ale žiji v Německu - v Berlíně, mám báječnýho přítele a jsem šťastná, že ho mám. Jsme spolu 10 měsíců a vím, že spolu jednou budeme mít i děti. Bohužel díky tomu, co jsem prožila, ho tím otravuju, že chci mít děti. Letos tomu budou dva roky, ale nikdy nezapomenu, jak mi tenkrát bylo. Všichni mě nutili, ale tentokrát si o tom rozhodnu už sama.
Nikolettka - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz