„Chybí vám variabilní symbol, doplňte si to,“ štěkne Marcela na muže za přepážkou. Je běžný den na poště, za hodinu Marcela končí. Muž se usměje a prohodí: „A vám chybí nálada. Copak vám někdo ublížil?“
To Marcelu zarazilo a vyvedlo z míry. Cítí, že se červená. Blekotá: „Tady do té linky musíte vepsat variabilní symbol.“ Muž ji pozoruje, pak se skloní nad poukázkou. Za chvíli jí podává poukázku s malým lístečkem. Na lístku je nápis: KDY KONČÍTE? SMÍM VÁS POZVAT NA KÁVU? Marcela převezme částku na poukázce a neobratně odmítne.
Cestou z práce přemýšlí: To kdyby viděl Rosťa. Chodí s ním dva roky a on je čím dál víc žárlivý. To kvůli němu má dnes celý den špatnou náladu. Zakázal jí chodit do tanečního kurzu, kam se s kamarádkou přihlásila a na který se tak těšila. Rosťa tam chodit s ní nechce a s jiným tančit ona nesmí. Kurz začíná už zítra. Jak to Zuzce řekne?
Zuzka ji nakonec přesvědčila: „Kurz je zaplacený a Rosťa o tom nemusí vědět. Každý čtvrtek se na něco vymluvíš. Užijem si, holka.“
Na kurzu bylo Marcele báječně. Mohla si dělat, co chtěla, nikdo jí nic nezakazoval a nevyčítal, že se pár tanečníků ohlédlo po záplavě jejích dlouhých blonďatých, vlnících se vlasů. Při pánské volence k ní přišel muž, kterého již odněkud znala: „Smím prosit? Dnes se pěkně usmíváte.“ Byl to muž od přepážky. Zlehka ji vedl, díval se přímo do jejích očí a byl neobyčejně milý.
Od té doby se nemohla dočkat čtvrtečních večerů. Honza byl stále tak milý a veselý. Na svět se díval optimisticky, měl hlavu plnou plánů a jak později zjistila, měl i všestranné zájmy. Jednou ji překvapil pozváním na seskok padákem, kterému se mimo jiné věnoval. Váhala, ale po něčem podobném již dávno toužila, proto nakonec souhlasila.
Rosťa nerad slyšel, že o víkendu na něj nebude mít čas. Vymluvila se, že musí hlídat malou neteř. Místo toho jela s Honzou. Po nezbytném zaškolení nastalo těch pár nádherných okamžiků, kdy jako pozemský tvor mohla hledět na svět z výšky. Zahlédla domek jako krabičku od zápalek, řeku vinoucí se krajinou, jako lesknoucí se, modravou stužku. Seskok jí uchvátil. Honza jí navíc nabídl, že by s ním mohla jezdit pravidelně. Něžně ji přitom pohladil po blonďatých, vlnících se vlasech. Téměř neslyšně zašeptal do jejího ucha: „Ovečko.“
Kdy naposled ji Rosťa pohladil? Kdy jí řekl něco milého a tak něžného?
Honzova nabídka ji lákala. Měla z ní i strach. Věděla totiž, že by to znamenalo padák, nebo Rosťa. S tím, že by mu každý víkend odjížděla skákat, by se Rosťa nikdy nesmířil. Řekla proto, že si to rozmyslí.
V týdnu se s Rosťou viděla jen jednou. Byl protivný, vyčítal jí hlídání neteře, nechtěl jít ani na bazén, kam Marcela ráda zašla. Navrhla mu, že by mohli o víkendu na túru do hor. Jen ohrnul rty: „Copak jsem vyhrál nohy v loterii?“ Marcele došly nervy: „Nic nechceš a já sama nikam nesmím. Mě ale nicnedělání ubíjí. Neumím jen sedět a přesvědčovat tě, že jsi jediný a nej a plnit, co ti na očích vidím. I já mám svá přání.“ „Jaká?“, zeptal se ironicky.
Bylo rozhodnuto… Marcela se mlčky otočila a odcházela. Odcházela od člověka, který ji chtěl jen vlastnit. Každým krokem jako by trhala okovy, kterými ji Rosťa svazoval.
Plakala jen chvíli. Pak zazvonil telefon. Milý hlas se zeptal: „Tady beránek, je tam jeho ovečka?“ Pláč vystřídal její zvonivý smích. Honza pozval Marcelu na kávu, kterou tehdy na poště odmítal. Teď už nebyla tak hloupá a pozvání přijala.
V nedaleké kavárně se cítila jako královna. Honza jí přinesl nádhernou kytici, doprovodil domů a když se s ní loučil, vtiskl jí do dlaně malou plyšovou ovečku. „Když zazvoníš na tento zvoneček, budu s tebou“, řekl a zacinkal na zvoneček visící ovečce na krku.
A skutečně – byl s Marcelou až do rána…
Tím Marcele začalo nové, krásné období života. S Honzíkem se cítí, a také vlastně je, jako v oblacích. Začala s ním pravidelně skákat padákem. Na 50. seskok chytají svatbu, samozřejmě hodně netradiční – ve vzduchu.
Dnes má Marcela za sebou už 45. seskok.
Pája K. - čtenářka
ChytráŽena.cz