Rozvod - stigma nebo krok správným směrem?

Slibujeme si lásku, úctu a věrnost….a v dálce zní svatební pochod. Věříme, že je to navždy, protože se milujeme. Ano, některým to nevyjde. Ano, lidé často chybují. Ale to se nás přeci netýká. My to zvládneme. To jen ti druzí…Přehoupne se pár týdnů, měsíců a let a náhle zjišťujeme, že sen se vytratil. Že člověk, pro kterého jsme byli schopni a ochotni přenášet skály, upsat duši ďáblu, jít až na konec světa, dýchat za něj a snad i umřít...se stal najednou cizincem. Marně hledáme stopy toho, co nás vzrušovalo, lákalo, spojovalo, naplňovalo.

Nacházíme jen pusto a prázdno. Láska se vytratila. Kousek po kousku se cestou životem poztrácela. Co teď? Jak dál?...napadne snad každého z nás. Zůstat nebo zavřít dveře a jít dál…

Stejné otázky si zcela jistě kladli všichni před námi. Jen ve zcela jiných historických a společenských kulisách. Ještě před pár desetiletími byl rozvod společensky i sociálně nepřijatelný a nemožný. Vzájemná závislost jednotlivých členů rodiny, a to zejména ekonomická, činila takovou situaci podstatě neřešitelnou. Málokdo měl odvahu čelit společenskému odsouzení, tím méně vystavit posměchu i děti. Navíc uživit rodinu z jednoho platu, bylo především pro ženy, téměř nemyslitelné. A špatná bytová situace neumožňovala osamostatnění se ani v tomto ohledu, a tak mnohdy i po rozvodu obývali bývalí manželé společnou domácnost, což ke zklidnění poměrů rozhodně nepřispívalo.

Přestože dnes už společnost nevnímá rozvedené jedince jako ty špatné, odsouzeníhodné a tedy na okraji společenského žebříčku, ono by to ani dost dobře nebylo možné v situaci, kdy se rozvádí každé druhé manželství, mnoho párů, stojí-li před takovým problémem, váhá.

Stále se setkáváme s názorem, že rozvod je prohra, ostuda, a je tedy lepší „prát špinavé prádlo“ doma v soukromí. Co však takové řešení přináší? Jisté klady ano. Nic není černobílé. Tradiční rodina zůstává pohromadě. Ekonomicky je toto řešení zcela jistě výhodnější. Je dokázáno, že s nárůstem neúplných rodin roste spotřeba vody, energií i odpadků. Není také třeba řešit rozdělení majetku. A stranou zůstává i případné rozhodnutí o výchově dětí.

Záporným faktorem na takovémto uspořádání je především celková domácí atmosféra. A není podstatné, zda dochází ke scénám, naschválům a křiku nebo jestli všechny dusí ticho, samota a to vše, co zůstává nevyřčené.
Za takových okolností se domov mění v klec, ze které chce postupně každý ven. A mnohdy to začíná u dětí, které se tak mohou cítit lépe kdekoliv jinde a utíkají do různých skupin, nahrazujících jim rodinu. A máme tu možný začátek toulání, záškoláctví či jiného nevhodného chování. U dospělých pak celá situace mnohdy vyústí v navazování mimomanželských poměrů.

Potom si můžeme položit otázku: „Stojí za to vystavovat sebe a své blízké něčemu takovému?“

Pakliže láska zmizí a porozumění schází, rozvod je řešením.

Ale tím to celé nekončí, možná spíš začíná.