Růže

Ta slova byla jako zásah z čistého nebe. Když jsem je uslyšela, svět se mi sesypal a já zadoufala zemřít, nebo si nějak hrozně ublížit. Nechápavě jsem hleděla do jeho tmavých očí, s jeho blond vlasy vypadal jako anděl, anděl s ďáblem v těle.
"Už nám to neklape, Gabriel, pochop to."
Mlčela jsem a cítila, jak mě začaly štípat slzy v očích. Odvrátila jsem tvář a vlasy mi spadly do čela. Kdyby mě měl ještě rád, natáhl by ruku a vlasy mi zastrčil za ucho. Otočil se na podpatku a odešel. Šel tou svou lehce klátivou chůzí. A já tam jen stála a polykala slzy, stála jsem tam dlouho, ani nevím, jak jsem se tam dostala, ale po chvíli jsem si uvědomila, že sedím v parku a koukám na hvězdy. Bylo to naše oblíbené místo, tady mě poprvé políbil. Podívala jsem se na hodinky, bylo půl desáté, věděla jsem, že mě nikdo hledat nebude, i když ještě nejsem plnoletá, táta se vracel z práce až někdy v sedm ráno a máma mi před rokem umřela, byla to těžká doba, než jsem se z toho tak úplně dostala. Právě on mi pomohl, David. Proč mi všechno připomíná jeho? Zase jsem brečela, možná kvůli tomu jsem si nevšimla, že kolem prošel nějaký chlapec, a že se překvapeně zastavil, když uslyšel moje vzlyky, nebo to možná bylo proto, že jsem byla až moc uzavřená do sebe.
"Neměla bys být dávno doma?" otázal se mě.
"Neměl bys být už dávno doma?" oplatila jsem mu stejnou kartou.
"Vlastně asi ano, ale stejně tam nikdo není, otce nemám a matka pracuje až do rána."
Užasle jsem na něj pohlédla.
"Divím se, že jsem tě tu nikdy nepotkal, chodím tudy každý večer."
"Já jsem sem chodila zásadně ve dne."
Usmál se. "Myslel jsem si to."
Popotáhla jsem a Neznámý si ke mně přisedl.
"Já jsem William," usmál se. "Říkají mi Drákulo, právě proto, že sem chodím."
Prohlédla jsem si ho, černé vlasy, modré oči, to se jen tak nevidí, pravej opak Davida, nebyl ironickej a nepokoušel se o blbý vtipy. Počkat, já přece Davida miluju. Nechápala jsem, jak jsem se dokázala tak snadno odmilovat.
"Gabriella," usmála jsem se. Povídali jsme si do půlnoci. Přesně.
"Asi už bych měla jít, dík za pěknej večer, ehm, noc," koktala jsem. Usmál se na mě.
"Asi bych tě měl doprovodit, v noci je to tu dost nebezpečný," odhodlaně se zvedl a já bojácně polkla. Lehce mě vzal za ruku.
"Tak kde bydlíš?"
"Na Staré ulici 65." Byla jsem jako v transu.
"Fajn."
Procházeli jsme temnými uličkami, poprvé jsem takhle šla v noci, měla jsem sice doprovod, to ano, ale Willa jsem ještě neznala tak dobře, abych mu mohla důvěřovat.
"Počkej, půjdu se na něco kouknout," řekla jsem Willovi a došla ke keři růží, ta chvíle mi byla osudnou, z křoví se vyhrnul nějaký muž a zacpal mi rukou ústa, že jsem nemohla skoro ani dýchat. Potom si jen pamatuju, že jsem slyšela zdálky volat mé jméno, potom jsem omdlela. Probudila jsem se doma a vedle mě seděl Will.
"Kde jsi vzal klíče?" vyděšeně jsem se na něj podívala.
"Měla jsi je v batohu," odpověděl mi. Položila jsem si hlavu do dlaní.
"Sakra, co se stalo?" vyjela jsem po něm podrážděně.
"Tomu chlapovi šlo o tvůj batoh, mám batoh, tebe, ale ten chlap zdrhnul." V jeho hlase byla cítit lehká zlost. Pátravě jsem se na něj koukla, teprve teď jsem si všimla krvavého škrábance, který se mu táhnul po čele.
"Proboha!" Prstem jsem mu přejela po ráně. Lehce mě chytil za ruku, bylo vidět, že ho to bolí. Políbil mě na konečky prstů. Vstala jsem a doběhla do lékárničky pro desinfekci. Čistila jsem mu ránu, Will se tvářil všelijak, chvilku dělal srandovní ksichty, potom naštvaný grimasy. Musela jsem se smát. Vstal a lehce mě políbil.
"Slib mi, že na mě nikdy nezapomeneš," šeptal. Líbala jsem ho a šeptala kladné odpovědi. Potom musel jít. Naposledy mě políbil a usmál se. "Sbohem."
Nechápala jsem, proč mi to znělo, jako kdyby se loučil na dlouho. A nikdy to nepochopím, každopádně jsem ho už nikdy neviděla, snad to byl můj anděl strážný, co mi chtěl pomoct po rozchodu s Davidem, kvůli mým sebevražedným myšlenkám. Bláhově jsem chodila každou noc do parku. Nikdy na něj nezapomenu, slíbila jsem mu to a taky to dodržím, už kvůli tomu, že mi tam, u keře růží, zachránil život.