Název knihy: Jak chutná masala
Autorka: Samant Michaela
Nakladatelství: Motto
Brožovaná vazba
Formát: 165 x 240 mm
Rok vydání: 2013
Počet stran: 144
Cena: 219 Kč

Poutavý příběh o tom, jaké to je vyměnit máminu bábovku a svíčkovou za indické puri bhaji, ale i o tom, co všecko s sebou může přinést začátek „nového života“ v Indii. O cestě mladé Slovenky za životním štěstím, která se rozhodla, že se z Indie již domů nevrátí. Cesta mladé Slovenky za životním štěstím začala jako dobrodružství. Z dopisování po internetu s upřímným a laskavým Sunilem se záhy stalo plánování cesty do Indie. Hned po prvním setkání bylo jasné, že Michaela se už zpět domů nevrátí.

Počáteční smíšené pocity a nelehké okamžiky, které provázely její rozhodnutí, střídají úsměvné příběhy o tom, jak vlastně zjistila, že neumí vařit, jak složité je v Indii nakupovat maso nebo jak ji nadchly indické trhy se zeleninou a kořením. Možná ani vám nic neříkají slova jako nán, mattar nebo dahí. Nebojte se, autorka vám indická kulinářská tajemství odhalí přímo prostřednictvím zajímavých receptů, které jsou každodenní součástí její domácnosti.

O autorce knihy Jak chutná masala:

Michaela Samant (1979) se narodila v Myjavě, městečku ležícím v údolí Kopanic. Vystudovala myjavské gymnázium a po škole pracovala jako úřednice. V roce 2002 se rozhodla odejít do Indie za mužem, do kterého se na dálku zamilovala, aniž měla představu, jak to dopadne a co ji čeká. Provdala se za něj a mají spolu dvě dcery, Saloni a Sanabhí. Jako pravá indická manželka a žena v domácnosti tráví většinu času v kuchyni. To ji také nakonec vedlo k tomu, že začala psát blog s názvem Recepty z Indie, který je věnován především indické kuchyni.

Ukázka z knihy Jak chutná masala:

Podzim roku 2000 byl doposud nejtěžším obdobím v mém životě. Rodiče odjeli na dovolenou na Kanárské ostrovy a já jsem zatím trávila čas sama doma, jelikož moje v té době už vdaná sestra žila s manželem ve svém bytě. Pár dní uteklo docela klidně, cítila jsem se, jako bych si zkusila život ve vlastním bytě – chodila jsem do práce, starala se o domácnost. Ale po několika dnech klid pominul a naši babičku jednoho odpoledne odvezli do nemocnice s bolestí v noze. Na bolavé nohy trpěla dlouho. Vždycky kráčela pomalu
a pamatuju si, jak jsem s ní občas chodila na nahřívání a různé jiné procedury, když jsem byla ještě malá holčička.

Sledovala jsem přístroj, který jí „hladil“ bolavé koleno, a potom jsme šly pomaličku domů. Babička byla výborná kuchařka. Vždycky měla něco drobného upečeného, když jsme přišly, a stravovala jsem se u ní i během školních let, když jsem měla zdravotní problémy. Vařila mi dietu, která ani nechutnala jako dieta, ale jako výborná domácí strava, připravovaná pečlivě
a s láskou. Vařila nám – vnoučátkům – i o letních prázdninách. Oběd byl na stole vždy přesně ve dvanáct hodin. Musely jsme si umýt ruce, sednout ke stolu a beze slova pomalu
jíst. Ona sama seděla na stoličce vedle sporáku a čekala, než se nacpeme, a až potom dojedla zbytek oběda. Nikdy nic nevyhodila. Když na ni vzpomínám, myslím si, že babičky
a matky jsou to nejvzácnější, nejlepší, co jsme do vínku mohli dostat. Moje babička se jmenovala Ľudmila a ta dobrá víla, která tohle jméno pošeptala mojí prababičce, určitě věděla, proč vybrala právě takovéhle jméno. Lidská a milá – taková byla moje babička Ľudmila.

Podzim roku 2000 byl smutným zlomem v životě nás všech, kteří jsme babičku tolik milovali. Když letadlo s mými rodiči přistálo na bratislavském letišti, cestou domů jsme jim
museli říct, jak to vypadá s babičkou. Nebyly to dobré zprávy. Po příjezdu domů si matka ani nezula boty a v brzkých ranních hodinách běžela do nemocnice. Následujících pár dní
to vypadalo, že všechno bude v pořádku a babičku pustí domů. Když jsme jednoho víkendového odpoledne já a moje matka šly babičku navštívit do nemocnice, ležela tam taková maličká, jakási scvrklá pod velkou peřinou. Lékař nám oznámil, že operace proběhla dobře a babičku si budeme moct brzy odvézt. Viděla jsem na matce, jak se jí ulevilo. Nakoukly jsme ještě do pokoje. Babička spala, dotkla jsem se její ruky a šly jsme domů. Nechtěly jsme ji budit, vždyť za pár dní bude zase s námi.

V neděli ráno zazvonil telefon. Matka zvedla sluchátko a sestřička z nemocnice se jí zeptala: „Vy jste měli u nás babičku?“ Měli… Měli?… Byla jsem z toho překvapená, smutná,
celá tak nějak popletená. Babička odešla. Slzy se nedaly zastavit, když jsem na pohřbu slyšela slova o jejím životě, o tom, jak měla ráda svá vnoučátka. Ten den jsem vůbec neměla pocit, že slzy jsou úlevou a nebolí. Bolelo úplně všechno. Ještě dnes, když na ni při psaní těchto řádků vzpomínám, vyťukávám písmenka na klávesnici a po tvářích mi tečou slzy. Moje babička byla jedna velká část mého života předtím, než jsem odjela do Indie. Chtěla bych, aby tu byla, poznala naše děti, mého manžela a viděla, jak jsem se naučila vařit. I když je to nemožné, v srdci ji budu navždy nosit s sebou.

Více informací nejen o této knize Samant Michaela - Jak chutná masala se dozvíte také na stránkách nakladatelství Motto .