Serafína – Příběh draků

Název knihy: Serafína – Příběh draků
Autorka: Rachel Hartman
Překlad: Drahomíra Michnová
Nakladatelství: Fragment
Vázaná vazba
Formát: 216 x 276 mm
Rok vydání: 2013
Počet stran: 352
Cena: 297Kč

V zemi zvané Gored žijí již po desetiletí lidé a draci v míru. Po tajemné smrti lidského prince je však příměří ohroženo. Podaří se Serafíně, která před světem skrývá své životní tajemství, odhalit skutečného vraha? Budoucnost draků je v sázce a v Goredu již není pro nikoho bezpečno.

Ukázka z knihy Serafína – Příběh draků:

Omluvně se na mě podíval, ale výraz mého obličeje ho zarazil. „Počítáte přece s tím, že pojedete na svém koni?“ „Ale jistě,“ odpověděla jsem, smířená s tímto faktem. Nadzvedla
jsem lem sukně, abych mu ukázala, že jsem se na to vybavila porfyrskými kalhotami a tak. Překvapeně zamrkal a já si uvědomila, že něco takového u dámy nečekal – ale copak mě neupozorňoval, že nepůjde o žádnou rekreační projížďku pro dámy? Já se prostě neumím chovat správně, ať udělám cokoli.

Možná to znamenalo, že se tím mám přestat trápit. Přivedli mi přesedlaného koně. Podkasala jsem si sukni a vyhoupla se na něj na první pokus. Nechtěla jsem, aby mě někdo popadlv pase a pomohl mi do sedla. Kůň se otočil dokolečka. Ještě nikdy
jsem na koni nejela, ale teorii jízdy jsem ovládala a zakrátko jsem klisnu přiměla, aby šla rovně a skoro správným směrem. Kiggs mě dohonil. „To jste tak nedočkavá jízdy? Nevzala jste si tlumok.“

Podařilo se mi klisnu zastavit a udržet ji v klidu, než mi připevnil zavazadlo k sedlu, a vyrazili jsme. Moje klisna měla jasnou představu, kam máme jet. Zalíbily se jí louky kolem řeky a uháněla tím směrem. Snažila jsem se ji zbrzdit a pustit Kiggse před sebe, ale ona si vedla svou. „Co je za tím náhonem?“ zavolala jsem na něj dozadu, jako bych
měla potuchy, kam jedeme. „Ten močál, kde našli strýce Rufuse,“ odpověděl a natahoval krk, aby lépe viděl. „Můžeme se tam zastavit, ale pochybuju, že by tam stráž něco přehlédla.“ Když jsme se přiblížili k malému kanálu, klisna zpomalila. Chtěla jet po mokré louce, a ne trnitým křovím. Pokynula jsem princi, aby se ujal vedení, jako bych zpomalila schválně. Klisně se nechtělo na mostek. „Ale půjdeš,“ zamumlala jsem. „Nebuď zbabělá. Jsi z nás největší.“

Kiggs překlusal dopředu, šedohnědý plášť za ním vlál. V sedle se držel lehce a zdálo se, že jeho kůň čte každou jeho myšlenku, nemusel trhat otěžemi jako já. Když jsme přejeli na druhou stranu, hned sjel z cesty a zamířil k močálu. Ten byl v této roční době poměrně suchý, voda zmrzla ve skleněnou krustu, která nám křupala pod nohama.
Přesto se mi povedlo vjet zrovna do toho místa, kde bylo bláto, klisna klouzala a kopyta se jí do něj mlaskavě bořila. „Veďte ji na trávu,“ radil Kiggs, ale ona byla chytřejší než já a už tam sama zamířila.

Kiggs se zastavil před pásem holého křoví a ukázal ke kopcům na severu, černajícím se zimními stromy. „Lovili támhle v Královském lese. Jeho dvořané tvrdí, že se psi rozběhli na všechny strany..."
„A lovci za nimi?“
„Ne ne, tak se to nedělá. Psi jsou vycvičení k tomu, aby prozkoumali každou stezku, jsou vedeni k samostatnosti. Sledují stopu až na konec, a když nikam nevede, vrátí se ke smečce. Slouží právě k tomu, aby se lovci nepouštěli zbůhdarma všemi směry.“
„Ale hrabě z Apsigu říkal, že princ Rufus jel za svými psy.“ Kiggs na mě vytřeštil oči. „Vy jste se ho ptala, jak to ten den bylo?“ Nemusela jsem se hraběte na nic ptát, vytahoval se tenkrát před dvorními dámami v Modrém salonu. Kiggs se přece k tomu rozhovoru taky namanul, asi později, než hrabě mluvil o psech. Ale zdálo se, že ve mně princ vidí bystrou vyšetřovatelku, což jsem mu nechtěla vymlouvat, takže jsem odpověděla: „Ovšem.“

Kiggs užasle k routil hlavou a já se najednou cítila provinile. „V šichni si myslí, že se můj strýc pustil za svou nejlepší fenou Unou, protože se odpojil od skupiny a nikdo si nevšiml, kterým směrem jel. Ale nemusel to udělat. Ta fena je chytrá, ví, co dělá.“
„Tak proč se teda strýc odpojil?“ „To se asi nikdy nedovíme,“ řekl Kiggs a popojel o kousek vpřed. „Tady ho našli – díky Uně – následujícího rána. U této tůňky.“
Nebylo tam nic k vidění, žádná krev nebo stopy po nějakém zápase. I otisky kopyt koní královské stráže už trochu smyl déšť a prosákla do nich voda z močálu. Všimla jsem si větší prohlubně naplněné vodou a zajímalo mě, jestli princ Rufus ležel právě tam. Její obrys neodpovídal úplně přesně obrysu jeho těla.

Kiggs sesedl z koně, sáhl do váčku připevněného na opasku a vyndal svatý medailonek, ohlazený častým používáním a věkem. Vyhnul se blátu a poklekl k potůčku. Tiskl si medailonek ke rtům a tiše do něj odříkával nějakou modlitbu. Oči měl pevně zavřené, jak se horlivě modlil, ale zároveň asi i potlačoval slzy. Cítila jsem s ním. I já měla svého strýce moc ráda. Co bych dělala, kdyby zemřel?

Tuto knihu Serafína – Příběh draků koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách Fragment.