Sestry na život a na smrt

Tento příběh není můj, je mé dobré přítelkyně, spolužačky a nyní i sousedky Evy. Eva měla už od malička smůlu, a tak když jí zemřeli, zhruba měsíc po porodu, oba rodiče díky autonehodě, pečovala o ni babička. Ovšem babičce už bylo okolo osmdesáti let, tak už na Evu nestačila, a tak se Eva zanedlouho dostala do dětského domova.

Když měla roky na to, aby nastoupila do školy, našla se rodinka, která by si ji velmi ráda osvojila. Ihned po prvním setkání s budoucí “rodinkou“ si je Eva zamilovala, a tak nedlouho poté se Evička přestěhovala k „rodičům“ a dokonce měla i bratra Ondru.

Nastoupila do první třídy v Kutné Hoře, kde jsem ji poznala i já. Eva byla velmi nadaná a snaživá, a tak ve škole neměla žádné problémy. Patřila ve třídě k nejlepším. V páté třídě se dokonce s rodiči rozhodovala, zda nepůjde na osmileté gymnázium. Nakonec se dohodli, že Evička půjde až z deváté třídy. Eva byla v tu chvíli mojí nejlepší kamarádkou a to víceméně zůstalo až do VŠ.
Nicméně Evu rodiče vychovávali jako vlastní dceru. Mnohokrát, když jsem Evu ve školních letech navštívila, tak se musím přiznat, že jsem jí její mamku záviděla. Vždy upravená, usměvavá, dobře naladěná, milá a vždy mi nabídla buď pití, nebo nějakou sladkost. Opravdu jsem její mamku obdivovala. Trávila jsem s Evou mnoho času, prakticky všechen volný čas, co jsem měla. Chodily jsme spolu i na aerobic a plavání.

Většina našich spolužáků už poznala svět Internetu, ale nám na to nějak nezbýval čas, pořád bylo co dělat. A tak, když náš spolužák přinesl notebook do školy, nestačily jsme zírat. O dva týdny později ho přinesl znovu s tím, že našel super sociální síť a všem nám ukazoval, jak to funguje. S Evou jsme se dohodly, že se tam také registrujeme. Přece jen, když budeme jedna od druhé něco potřebovat, stačí si zdarma napsat a je to. Druhý den už byla zaregistrovaná více jak polovina naší třídy a ostatní se na to chystali. A tak se stalo, že jsme se třeba v neděli večer všichni sešli na chatu a psali si, co jsme dělali o víkendu atd.

Asi po měsíci za Evou přišel náš spolužák, víceméně maniak do počítačů, a tvrdil, že našel slečnu v našem věku, která je úplně podobná Evě. Dokonce mně i Evě ukázal i její profil a musím říct, že to bylo, jako bych se koukala na Evu. Byla jí strašně podobná. Ještě ten den jí Eva napsala a o pár hodin později se i dočkala odpovědi. Takto si psaly s Anetou, tak se jmenovala, bezmála rok, ale stejně jim pořád vrtalo hlavou, proč si jsou tak podobné.
 V den Eviných narozenin jí napsala také Aneta, že má narozeniny. A to už bylo vážně moc náhod najednou. Domluvily si společné setkání o víkendu, ale rodiče o ničem nevěděli. Ale holky už měly tušení, že jsou nějak příbuzné. Když Evička přijela domů, zeptala se rodičů na svoji minulost. Vzhledem k tomu, že už Evě bylo v té době patnáct let, rodiče jí řekli o tom, odkud pochází, o dětském domově atd. Ale že měla sestru, to netušili ani oni. I u Anetky se vedl podobný rozhovor, a dozvěděla se mnoho věcí o své minulosti.

Holky si domluvily další setkání, tentokrát i s rodiči a tam si vše vyříkali. Napadlo je zajít do dětského domova, kde byla Evička, protože tam by mohli vědět více. A dozvěděli se tam téměř vše. Po smrti rodičů byla Anetka dlouhodobě nemocná, a tak ležela asi půl roku v nemocnici. A o Evičku v té době pečovala babička. Když se Eva dostala do dětského domova, v tu dobu tam přišla také Aneta. Ale vzhledem k tomu, že to byl velký a rozlehlý dětský domov, tak se holky ani nepoznaly. Několik let poté se Aneta dostala k pěstounům a Eva později také, takže vlastně holky ani neměly šanci se nějak poznat.

Teď jsme všechny tři velmi dobré kamarádky. Po společném absolvování SŠ jsme se rozešly na VŠ, ale stále jsme byly v kontaktu. Nyní pracujeme všechny tři v jedné firmě a naše přátelství stále přetrvává.