Setkání v bazéně

Jako každý pátek, tak i tento jsem navečer šla do bazénu. Byla už docela zima, a tak jsem spěchala, abych už byla v teplém bazénu. Rychle jsem se převlékla a šup do bazénu. Plavala jsem asi pět bazénů a potom jsem si chtěla odpočinout.

V bazénu kromě mě bylo ještě asi deset dalších  lidí. Když jsem se podívala pořádně, uviděla jsem celkem hezkého a mile vypadajícího kluka na druhé straně bazénu. Byl mi nějak povědomý, ale vůbec jsem neměla tušení, odkud bych ho mohla znát. Zrovna vylézal z bazénu a chystal se skočit šipku z nejvyššího můstku. Musím uznat, že šipka se mu povedla na výbornou. Takže to byl určitě sportovec. Přemýšlela jsem, odkud bych ho mohla znát: škola, tábor, brigáda, nemocnice, autobusová zastávka, knihovna, posilovna … Ne, odtud ho tedy neznám. Ale odkud tedy?

Vzhledem k tomu, že jsem byla už docela unavená, zašla jsem do vířivky si trošku odpočinout. Ovšem pořád jsem přemýšlela nad „záhadným“ klukem. Protože mi to nedalo. Ano, už to mám - je to kamarád mojí kamarádky ... Mám to! Ovšem neznám jeho jméno. Nevadí. I tak jsem se za ním vydala v domnění, že si mě bude pamatovat z kavárny, kde jsme všichni společně byli. Když jsem přišla k bazénu, on tam už nebyl. Podívala jsem se i do sauny, na tobogán - prostě všude, ale on už tu opravdu nebyl. Věřila jsem tedy, že se tu jindy setkáme a naše setkání bude úspěšnější. Šla jsem tedy do šatny a chystala jsem se k odchodu.

Vycházím z budovy bazénu a najednou vidím nějakou osobu ležet na chodníku. Nejdřív mi hlavou proběhlo, zda to není nějaký bezdomovec nebo tak něco. Ale když jsem se podívala pořádně, tento člověk měl nové sportovní oblečení a tašku, takže na bezdomovce nevypadal. Snažila jsem se tedy co nejrychleji k tomuto člověku dostat a zeptat se, co se mu stalo. Když jsem mu viděla do obličeje, byl to onen kluk z bazénu. Povídal mi, že ho strašně bolí hlava a břicho. Nikdo jiný kromě mě na ulici nebyl a tak bylo na mně zavolat záchrannou službu. Záchranka přijela zhruba za dvanáct minut a onoho kluka odvezla. Později jsem se od rodinné známé dozvěděla, že Honza (tak se kluk jmenoval) měl slepáka. A prý se po mně i ptal.

Druhý den jsem tedy vyrazila do místní nemocnice. Jeho pokoj jsem našla ihned. Moc mi děkoval, protože nebýt mě, tak by se dostal do komplikací a kdovíkdy by byl operován. Po propuštění z nemocnice mě pozval na večeři a od té doby jsme nerozluční kamarádi, dá se říct i na život a na smrt.