Skleněná krása

Bydlel jsem v jedné malé vesnici nedaleko města. Lidé tu byli dobří a pomáhali si. Byl jsem ještě malý kluk a navíc bez sourozenců. Měl jsem krásné mládí a vše, co k tomu patří. Dělal jsem i spoustu lumpáren. Ale jinak to ani u dětí nejde a navíc, když bydlí na vesnici.

Na těle jsem neměl jediné volné místo, jenom samé modřiny. Otec mi většinou nadával, že mě nic jiného nezajímá, než klukoviny a bitky. Maminka byla zase ta nejhodnější na světě. Odpustila by mi snad všechno. Starala se u dům a tatínek docházel do práce. Dělal nedaleko vesnice, ve sklářství. Byl vyučený sklář a moc pěkně foukal sklo. Vím, že se ta práce mamince moc líbí a tatínek jí občas nějaký výrobek donesl domů. Byla moc ráda a vždycky říkávala:  "Vidíš, Martine, je to ta nejnádhernější práce a velmi jemná a křehká. Jednou se to naučíš." Všechny výrobky si vystavovala ve svém pokoji nahoře v patře.  Občas jsem si jako dítě všiml, že tam tráví spoustu času a jenom se dívá do skla. Vydržela tam i celé hodiny.

Když mi bylo pět let, tak jsem přišel o maminku. Těžce onemocněla a já vůbec nechápal, co se to děje. Proč zrovna ona? Neuplynul ani měsíc a ona zemřela. Tatínka to dost vzalo a já si teprve na pohřbu uvědomil, že jsme zůstali s tátou sami. Už tu nebude její smích, jenom vzpomínky. Tatínek se delší dobu zavíral nahoře v jejím pokoji. Za měsíc po pohřbu maminky jsem občas zůstával doma sám a otec chodil zase do práce. Musel vydělávat nějaké peníze. Zajímalo ho více sklo a práce, než já. Nevěděl jsem proč, ale nemohl jsem nic dělat.

Jednou jsem byl zase sám doma. Dlouho jsem nahoře v pokoji u maminky nebyl, od té doby, co zemřela. Ale ten den mě tam něco lákalo a tak jsem postupoval nahoru po schodech. Otevřel jsem dveře a spatřil její postel a vše, co jsem si pamatoval. Tatínek chtěl, aby vše zůstalo, jak bylo. Viděl jsem spoustu věcí, voňavky, obrázky. Vše zůstalo jako by se měla každou chvíli vrátit. V rohu jsem uviděl její prosklenou vitrínu, kde měla vystavené ty nádherné kousky od táty. Díval jsem se na tu nádheru a teprve dnes jsem si uvědomil tu opravdovou krásu skla. Hlavou se mi honily různé myšlenky a taky jsem slyšel maminčina slova. Říkala mi, že to je křehká práce a velice jemná. Martine, to budeš dělat jednou i ty, po svém otci. Nic mi to tenkrát neříkalo, až dnes. Poslouchal jsem svoji maminku, její slova a přitom pozoroval tu skleněnou nádheru. Něco, i když nevím co, ale to něco se ve mně zlomilo. Ten den jsem jí v tom jejím pokoji slíbil, že půjdu v otcových stopách a vyučím se sklářem.

Ještě večer jsem to otci řekl. Byl velice překvapen, ale myslím, že mile. Mockrát chtěl, abych se to naučil, že to budu potřebovat. Nechtěl jsem nic slyšet. Začínal jsem první třídu na základní škole. Otec mě u toho učil vše, co bych měl vědět o skle a její práci. Léta utíkala, a když jsem vycházel osmou třídu, uměl jsem toho tolik o skle, že by mi mohl leckterý mistr sklářský závidět.
Na učilišti to bylo horší, protože jsem byl na internátě a domů jsem docházel v pátek. Tatínek mě čekával na nádraží a byl rád, že jsem konečně doma. Ptal se mě, co jsme se učili a já mu pro změnu vykládal vše, co zase on zapomněl. Byl to vždycky krásný víkend a já jsem pochopil, proč. Konečně jsme k sobě našli cestu, od pohřbu naší maminky. Zase byl šťastný a já taky. Vždyť jsem nejenom splnil otcovo přání, být jako on. Ale slíbil jsem hlavně mamince slib, který se mi podařil splnit. To jsem si uvědomil v ten den, když jsem dělal závěrečné zkoušky a za týden jsem měl nastoupit do svého prvního zaměstnání. A zrovna teď začal můj příběh, který se začal odehrávat právě v mém prvním zaměstnání. Ale bylo to docela těžké.

Den před nástupem do mojí první práce jsem byl dost nervózní. Nevěděl jsem, co mě čeká. Jak mě přijmou a jací tam budou zaměstnanci. Otec si sedl ke mně a začal mi vyprávět, jak prožil svůj první den v práci. Pak jsme si ještě vykládali a vzpomínali na pěkné chvíle s maminkou. Byl to zase jednou moc pěkný večer s tátou a já začal být unavený. Šel jsem si lehnout a ráno jsem málem zaspal. Naštěstí vše dopadlo dobře a já stihl nejenom vypít kávu s otcem, ale i autobus do práce. Dost mě mrzelo, že nemůžu dělat v práci s tátou, ale nebylo tam místo. Byla to malá firma ve vedlejší vesnici. Našel jsem práci ve městě. V jedné proslulé sklářské firmě.

Ten den byl jako sen. Vešel jsem do firmy, kde u vchodu mě přivítala paní sekretářka. Byla to dáma středních let a mile se usmívala. Zavedla mě k šéfovi do kanceláře. V malé kanceláři plné oken u stolu seděl pán a něco si tam psal. Jakmile nás uviděl, odložil pero a šel mi vstříc. Přivítal mě a pokynul, abych si sedl naproti němu. Bylo vidět, že je velice unavený, ale i přesto na mě působil dojmem klidného a vyrovnaného člověka. Vlasů neměl moc, oči velké a výrazné a na čele jemnou jizvu. Měl knírek, tmavý a hustý. Ve tváři měl výraz přísného pána, ale který ví, co dělá. Dlouho jsme si povídali a on se přiznal, že zná mého otce a občas se s ním viděl, když měl cestu k němu do fabriky. Spolupracoval s pěti firmami. Pak vstal a ukázal mi mé pracoviště, kde většinu času budu trávit. Byl to příjemný den. Poznal jsem tam spoustu zajímavých lidí a práci, kterou vykonávali s velkou pečlivostí a láskou. Ten den mi můj šéf nachystal i smlouvu a ráno v šest jsem nastoupil a začal opravdu pracovat.
Jelikož jsem pracoval ve městě, našel jsem si ubytování v nedalekém penzionu. Bylo to blízko vlakového nádraží. Ale to mi vůbec nevadilo, protože jako kluk jsem měl vlaky rád. Chodil jsem se na ně s tátou dívat na kopec, když projížděli kolem naší vesnice. Pokoje byly malé a skromné. Naštěstí mi dali na pokoj kluka, se kterým se dalo mluvit. Dělal ve městě jako reportér. Byl to hubený klučina, ale samá sranda a zábava. Občas, když mi bylo nejhůř a stýskalo se mi po otci, kterého jsem viděl čím dál méně, mě překvapil a rozesmál svými vtípky.

Dny ubíhaly a najednou byly Vánoce. Otce jsem viděl tak jednou do měsíce a bylo vidět, že ho to dost mrzí. Byl protivný a nevrlý. Ale chápal jsem to a byl jsem docela rád, že jsou Vánoce a delší dobu budu s ním u nás doma. Škoda, že maminka tam nebyla. Měl jsem pro něho ten nejhezčí dárek, který jsem mu mohl dát. Byla to moje první skleněná práce, kterou jsem samozřejmě dělal ve svém volnu. Taky když mi to mistr dovolil. Byla jemná a křehká. Byla to postava, která se trochu podobala mé mamince. Když rozbaloval dárek, uviděl jsem v jeho očích překvapení a zároveň lítost. Tehdy poprvé jsem uviděl svého otce brečet a byl jsem rád, že zrovna já mu dám ten nejhezčí dárek. Dal ho v obývacím pokoji nad krb na poličku. Od té doby, vždy, když přijedu domů, tak ji vidím na poličce a vzpomínám na ty první Vánoce v mé dospělosti.
Léta mi ubíhala a já nemyslel na nic jiného než na tátu a na práci. Nezajímaly mě ani holky a můj přítel, se kterým jsem bydlel, mi to dost často vyčítal. Chtěl, abych chodil s ním ven, ale já si raději četl knížky o skle. Neustále jsem vymýšlel výrobky ze skla a mistr byl mým uměním velice nadšen. Některé se uchytily a prodávaly do zahraničních obchodů. Jiné zase moc nešly a já si dělal novou sbírku na pokoji. Vždy, když jsem se díval na ně, vzpomínal jsem na domov a na maminku, jak se dívala na svoji vitrínu ve svém pokoji. Škoda, že tu není. Určitě by byla ráda mou sbírkou. Občas jsem chodil na její hrob, kde jsem jí vyrobil kytici skleněných růží a dal jí to na pomník. Byly krásné a nemusely se zalívat. Lidé, co chodili na hřbitov, se dívali na tu kytici ...
Nastalo jaro a u nás v práci začaly exkurze. Chodili tam různí lidé a dívali se, jak se vyrábí sklo a z něho různé drobnosti. Lidé nás pozorovali a měli žár v očích nad tou nádherou. Bylo to pro mě velice vzrušující období. Stal jsem se ve svých dvaceti letech mistrem a měl docela slušný příjem. Kluci v mém věku mi ho docela záviděli. Ale někteří byli rádi, že mohou dělat se mnou. Že toho hodně vím a můžou se učit ode mne. Mockrát mi šéf říkával:" Ty budeš po svém otci dobrý a někam to dotáhneš."

Jednou v práci, byl den jako každý jiný. Chodili lidé a skupiny na exkurzi a já jim občas dělal doprovod po firmě. Odpoledne jsem prováděl skupinku mladých lidí a vtom mě zaujala dívka, která byla celkem pozadu. Bylo na ní vidět, že má trápení a že jí asi sklo vůbec nezajímá. Byla drobná a křehká jako to sklo. Měla vlasy černé jako uhel. A když procházela kolem pece, která zrovna byla rozpálená, vlasy se jí leskly jako žhavé uhlíky. Zaujala mě nejen vlasy, ale i způsobem jak se dívá do ohně a její tmavé hnědé oči. Moc jsem neměl čas ji pozorovat, neboť jsem ostatním musel odpovídat na otázky. Když skupinka odcházela, bylo mi líto, že ji už neuvidím. Když mi končila směna, nedalo mi to a šel jsem na vrátnici. Zeptal jsem se vrátné, zda neví, co to bylo za skupinku. Řekla, že to byli zaměstnanci z nějakého ústavu pro postižené na konci města. Víc neví. Poděkoval jsem a odešel na ubytovnu.
Dlouho do noci jsem hledal ústavy v telefonním seznamu a teprve kolem jedné hodiny jsem nad seznamem usnul. Ještě, že jsem měl následující den volno a pak následoval víkend. Byl jsem tak zamyšlen nad tou neznámou dívkou, že jsem procházel město a myslel jenom na ni, jak ji najdu. Prošel jsem spoustu ústavů, ale nikde jsem tu neznámou dívku nenašel. Mrzelo mě to, ale nevěděl jsem, kde ji hledat. Navíc jsem neznal ani její jméno. Vrátil jsem se zpět na ubytovnu, kde byl už můj přítel. Poznal na mně, že se trápím a tak po dlouhém naléhání jsem mu vše začal vyprávět. Poslouchal a pak mi řekl, že mi s tím pomůže. Opsali jsme všechny ústavy, ať už pro dospělé nebo pro děti a hned druhý den šli do terénu. Hledali jsme všude, obešli snad tisíc ústavů, ale ona nikde. Vzpomněl jsem si na vrátnou, když mi řekla, že byly někde na okraji města. Našli jsme asi tři, které byly na okraji, spíš na dědině. Měl jsem nastoupit ráno už do práce, a tak jsem to musel nechat zase na víkend. Ale celý týden jsem myslel jenom na ni a na její vlasy. Nevěděl jsem, jak se jmenuje, kde bydlí, nic. Jenom ty tmavé, hnědé oči.
Bylo pondělí a mně se nic nedařilo. Musel jsem na ni pořád myslet a v duchu jsem si říkal: "Jak se jmenuje a kde bydlí?" Byly to nekonečné otázky. Ani jsem si neuvědomil a byl čas oběda. Neměl jsem na jídlo ani pomyšlení a tak jsem zůstal u té vyhřáté pece a foukal do skla. Už ani nevím, co to mělo být, ale najednou se mi podařilo udělat průhledné sklo a její oči. Byl to docela zajímavý kousek. Foukal jsem do toho opatrně a s citem, aby se to nerozbilo. A tu najednou ke mně někdo přistoupil a oslovil mě. Uslyšel jsem dívčí hlas jak říká: "Jste Martin?" Tak jsem se hrozně lekl, že mi ta nádhera spadla na zem. Ona zřejmě taky. Když jsem zvedl oči a podíval se směrem nahoru, kdo to na mě promluvil, málem jsem oněměl. Byla to ta moje neznámá. Začala na mě mluvit: Paní vrátná mi říkala, že jste mě hledal. Smím vědět, proč?" Nebyl jsem schopen žádného slova, jenom jsem na ni zíral a ona si toho zřejmě všimla. " Počkám na Vás, až skončíte," řekla a odešla. Dlouho jsem se na ni díval jak odcházela, její chůze. Ladné pohyby těla a pak ten její jemný hlas mi pořád zněl v uších. Teprve teď jsem si uvědomil její slova a začal jsem uklízet to rozbité sklo. Už jsem měl konec služby a byl jsem zvědavý, zda ona opravdu počká, jak slíbila.
Čekala tam. Její vlasy jí plápolaly ve větru a ona stála u brány a čekala na mě. Začal jsem ze sebe soukat pomalu slova. Sice moc nesrozumitelné, ale ona mě pochopila a šli jsme si sednout do nedaleké kavárny. Taky jsem jí chtěl vše vysvětlit a říct jí, proč ji hledám. Když jsem jí líčil moje zážitky a kolik jsme obešli ústavů, ale marně. Nevěděl jsem přece ani její jméno. Smála se a začala mi vyprávět o sobě. Mimochodem jmenovala se Jana. Dozvěděl jsem se od ní spoustu zajímavých věcí. Byla ubytována v ústavu, kde pracovala vedle města. Musela tam zůstat, kvůli rodičům, kteří měli autonehodu a byli postiženi. Stala se ošetřovatelkou a starala se tam i o svoje rodiče. Předtím, než se jim to stalo, se chtěla věnovat sklu a keramice. Proto ten zvláštní výraz, když viděla tu nádheru u nás ve firmě. Konečně jsem vše pochopil. Ten večer nám utekl, ani nevíme jak. Byl čas rozloučení a my si slíbili, že se uvidíme. Domluvili jsme se následující den, že na mě počká, před prací.
Ten večer jsem usnul jako mimino. Zdál se mi krásný sen o Janě. Její vlasy jí plápolaly ve větru a ona jela na kole jak bohyně. Byla to jízda jako v pohádce. Přírodou a za svitu slunce. Začali jsme se vídat, čím dál častěji, jak jen to šlo. Musel jsem chodit do práce a ona se starala o své rodiče. Uběhl měsíc krásných schůzek a výletů s Janou.

Blížily se opět Vánoce a já věděl, že je musím strávit spolu se svým otcem. Netěšilo mě to, protože jsem dobře věděl, že ji neuvidím delší dobu. Jel jsem tedy domů. Janě jsem popřál pěkné svátky a domluvili jsme se, že si je uděláme ještě jednou někde ve městě, jak přijedu. Otec mě už netrpělivě očekával na nádraží, jak bylo jeho zvykem. Doma bylo vše při starém. Stejný krb, na něm skleněná postava, která mi připomněla maminku. Něco se přece jenom změnilo. Byl jsem to já, už dospělý a otec, kterému prosvítaly šediny, a trochu zestárl. Bylo to docela smutné, trávit Vánoce ve dvou a já se nemohl dočkat, až to skončí a já pojedu za Janou. Jak tráví Vánoce asi ona? Ten večer u stromečku jsem si dodal odvahu a začal jsem mu vykládat o Janě, a jak jsme se záhadně seznámili. Trochu ho to překvapilo, ale byl potichu a naslouchal mi. Nevím, co ho tenkrát pobouřilo víc, jestli moje vyprávění nebo ta atmosféra Vánoc, ale najednou zbledl a začal dostávat záchvat. Nevěděl jsem, co mám dělat. Šel jsem zavolat sanitku a oni ho odvezli do nemocnice. Tam jsem se dozvěděl, že měl mrtvici a bude delší dobu muset zůstat v nemocnici.
Chodil jsem tam za ním každý den. Věděl jsem, že si musím vzít dovolenou a že delší dobu Janu neuvidím. Napsal jsem jí to v dopise, ale nepřišla mi od ní žádná odpověď. Co se stalo? Že by to nepochopila a sama ukončila náš vztah? Nevěděl jsem, co se děje, ale otec byl teď přednější. Jeho stav se vůbec nelepšil a mně pomalu docházelo, že je čas se s tím smířit a nechat ho pomalu odejít. Bolelo mě to, ale musel jsem to pochopit. Věděl jsem, že chce jít za maminkou, ale bylo mi hrozně. Co teď? Vždyť tu budu úplně sám, bez rodičů. Do týdne opravdu otec odešel. Neřekl mi žádná poslední slova, nevnímal a já mu to nemohl odpustit, že se ani nerozloučil. Bylo to pro mě dost špatné období, zvláště když jsem přišel domů. Doma nikdo, jenom samé skleněné výrobky. Byly všude, kam jsem se podíval. Začal jsem je, i tu mou práci, nenávidět. Vždyť mi vzala to nejcennější, co jsem měl. Oba dva rodiče. Celý můj život byli oni dva a sklo. A teď jsem je ztratil. Navíc ani Jana se mi neozývala a já měl velký zmatek v hlavě a na duši. Pomalu jsem se smiřoval s myšlenkou, že ji už asi neuvidím. Náš dům jsem samozřejmě po tátovi zdědil. Ale nevěděl jsem, co mám dělat. Navíc jsem dal výpověď v práci. Nebyl jsem schopen chodit do práce a navíc to bylo dost daleko na dojíždění. Ubytovnu jsem musel odhlásit a můj kamarád docházel za mnou. Byl mým přítelem a hlavně rádcem. Musel jsem vymyslet, co budu dělat a jak vydělávat peníze. Nemůžu žít jenom z toho, co jsem po tátovi zdědil. Navíc toho moc nebylo.
Když jsme tak jednou seděli v obývacím pokoji, napadla ho myšlenka. " Co takhle udělat sbírku nebo dražbu, nebo třeba nějaký ateliér. Vždyť toho máš dost?" dodal a díval se kolem sebe. Byla pravda, že jsem byl momentálně bez peněz, ale nechtěl jsem se za žádnou cenu rozloučit s tou nádherou. Už jenom proto, že mi připomínala mé mládí a rodiče, které jsem hrozně miloval. Nechtěl jsem o prodeji ani slyšet. Uběhl týden a mně nezbylo nic jiného, než ho poslechnout a některé výrobky prodat. Pronajali jsme si ve městě jednu malou místnost. Nakoupily se různé vitríny a všechny výrobky jsme tam vystavili. "Co teď?" ptal se mě můj kamarád. "Máme obchod, ale kdo tady bude prodávat?" Dali jsme si inzerát na prodavačku a požadovali alespoň vztah ke sklu. Chodily různé dívky, ale žádná se nám nelíbila. Neboj, to nějak dopadne. Říkával přítel a já tedy čekal. Snad se na nás štěstí usměje. Uběhlo dalších čtrnáct dní, ale prodavačka žádná, která by odpovídala našim požadavkům.
Šli jsme udělat do obchodu ještě nějaké menší úpravy před otevřením. Na obchodu jsme našli malý složený papírek, který byl zastrčen ve dveřích. Bylo na něm telefonní číslo a podpis - Jana. Nevěděl jsem, jestli je to moje Jana, nebo jenom shoda náhod. Momentálně jsem neměl na vybranou, jelikož jsem musel druhý den otevřít obchod a prodavačka žádná. Zavolal jsem tedy na to číslo. Ozvala se mi starší dáma a řekla, že dcera shání práci a má kladný vztah ke sklu. Domluvili jsme se, že ji pošle, aby se seznámila s provozem a podmínkami práce. Pokud teda chci. Souhlasil jsem a řekl jí, ať přijde dnes odpoledne, že by mohla tedy zítra nastoupit. Nevěděl jsem jak vypadá, ani jestli bude vhodná do mého obchodu, ale jinou možnost jsem momentálně neměl. Dodělávali jsme ateliér a byli zabráni do práce. Vtom jsme uslyšeli zvoneček, který jsme měli nad vchodem. Otočili jsme se zároveň a já zůstal jako opařený. Do obchodu vešla Jana. Když mě uviděla, nevěděla, co má dělat. Zda se rozběhnout za mnou nebo se usmát. Přišla se zeptat na místo, protože viděla náš inzerát na přijetí prodavačky pro sklo. V tu chvíli jsem pochopil, kdo byla ta žena v telefonu. Byla to její maminka. Začali jsme si vykládat a já se konečně dozvěděl důvody, proč mi Jana neodepsala na mé dopisy. Sice je dostala, ale nemohla odpovědět. Ústav, ve kterém pracovala, se zrušil a ona musela najít pro ni a její rodiče jiné místo. Našla jim opatrovatelku a ona si hledala nějaké vhodné místo. Měla dost vyřizování, ale neustále i ona myslela na mě. Byla se na mě ptát i v mé minulé práci, ale řekli jí, že nevědí, kde pracuji. Vtom se pak se dozvěděla, že se bude otvírat obchod ze sklem. Zkusila tedy štěstí, ale my tam nebyli. Napsala tedy lísteček a odešla k rodičům. No a zbytek už jsem věděl. Neměla ani tušení, kde jsem, nebo že já bych mohl být majitelem. Domluvili jsme se spolu a ona nastoupila ke mně jako prodavačka. Byl jsem rád, že mám Janu zpátky a ona, že má práci, kterou chtěla dělat. Vždyť sklo měla ráda jako já. Navíc byla dost šikovná.

Obchod se s ní začal rozebíhat, a to docela dobře. Smála se na lidi, byla velice vstřícná a milá. Udržovala nám pořádek v obchodě, a když brala do rukou ty různé skleněné výrobky, vše se jí třpytilo a lesklo. Po čase jsme museli i rozšířit obchod. Měli jsme spoustu zakázek. Jana prodávala v obchodě, kamarád nám pomohl jeho reportážemi a co já? Musel jsem si doma udělat dílnu a vyráběl jsem ze skla. Nebylo to jednoduché, ale držel mě pocit, že to dlužím mámě a tátovi. Přibral jsem i pomocníka, který mi pomáhal, jak se dalo. Byl jsem po dlouhé době spokojený sám se sebou. Konečně jsem něco dokázal a navíc jsem udržel tátovo řemeslo. Byl by na mě moc pyšný, on i maminka. Jediné, co jsem zachoval, byla skleněná socha, která je dodnes na poličce nad krbem.
Strávili jsme s Janou ty nejhezčí Vánoce spolu s naším kamarádem. Za ty reportáže, které nám pomohly rozjet obchod, jsme mu věnovali pod stromeček pěkný fotoaparát. Byl spokojený a šťastný, že nás poznal. Jana konečně našla svoje místo a po čase mě představila svým rodičům. Přijali mě k sobě do rodiny opravdu moc krásně a já jsem byl rád, že mám tu nejlepší tchyni a tchána. Jana se po čase přestěhovala ke mně. Její rodiče k nám dojížděli občas na návštěvu se svojí opatrovatelkou, která je svým autem vozila. Byla moc milá a měla je ráda.
Nejhezčí dárek mi ale nadělila Jana. Večer pod stromečkem mi oznámila, že je těhotná a že to budou dvojčátka. Byl to pro mě ten nejkrásnější dárek, který jsem dostal. Ale opravdový zážitek jsem měl až za devět měsíců, kdy jsem byl u porodu. Měli jsme dva překrásné syny. Jenom trochu doufám, že alespoň jeden půjde pro změnu v mých šlépějích. Tak jako já jsem šel po tátových stopách.

Jani, děkuji Ti za vše, co jsi mi dala a dáváš. Mám krásný smysl života a rodinu, kterou jsem vždy trošku postrádal.
Tvůj manžel Martin