Sluníčko

Bylo nebylo jedno veliké moře, co moře, to není tak veliké, to naše je přímo obrovské a my mu budeme říkat oceán. V tom našem oceánu bylo spoustu vody, tak moc, že kolikrát jeho vlny narážely na pobřeží. Nad naším oceánem, kde bylo opravdu hoooodně vody, svítilo sluníčko. Jeho paprsky žhnuly a odrážely se v té spoustě vody tak, že samo sebe na hladině vidělo. A chtělo si samo se sebou hrát v domnění, že vidí kamarádku.

A protože si sluníčko moc rádo hrálo samo se sebou na schovávanou a na to, kdo bude první u pobřeží a na babu, zpotilo se a dostalo velikou žízeň.

Nabralo si do svých žhnoucích dlaní trošku vody z našeho oceánu a pilo a pilo a vody v oceánu ubývalo a ubývalo. Ale ouha, sluníčko se nenapilo. Vždy, když vzalo vodu do svých pálivých dlaní, vodička zasyčela a zmizela.

Kde je ta vodička? ptalo se samo sebe sluníčko a kroutilo hlavou, přece jsem si nabralo do dlaní, tak kde je? stále vrtělo hlavou.

Tu přiletěl větříček.

„Sluníčko, sluníčko, jsi moc pálivé, vodička se mění v tvých žhnoucích ručičkách v páru, prostě zasyčí a už není, fí, fí, podívej se vedle sebe, fí, máš tam kamaráda, fí“ volal větříček . A opravdu, vedle sluníčka se z ničeho nic objevil velký temný mrak Bručoun.

„Kamaráda?“ vyjeklo sluníčko, „To není žádný kamarád, větříku, to je velký zlý Bručoun, prosím, odežeň ho pryč. Než mi zastíní výhled na krásný svět a na vodičku,“ dodalo prosebně.

„Fí, fí, sluníčko,. fí, budu se snažit fí, ale ty jsi spotřebovalo hodně moc vody, fí a ten Bručoun je moc těžký, fí,….“ hekal větříček a foukal, co mu síly stačily.

„Jak to, jak to, že je z té mé vodičky?" ptalo se sluníčko větříku.

Větřík se jen usmál…“přece se ti vodička vypařila, sluníčko, a změnila se ve velký mrak, ten mrak má v sobě miliony a miliony kapek, ale jestli chceš, ukážu ti kouzlo,“ dodal větříček a šalamounsky se na sluníčko usmál.

Sluníčko zatleskalo ručičkami, “Ano, ano, prosím, ukaž,“ výskalo vesele.

A větříček se nadýchnul a   jedním mocným foukem zahnal mraka Bručouna daleko, daleko od moře, daleko od tepla, daleko do hor, kde sídlí paní zima a tam do něj píchl svým špičatým prstem.

 Z mraka Bručouna začaly padat kapičky a ty se postupně měnily ve veliké krásné vločky, které pomalu a líně padaly k zemi a tam vytvářely krásnou sněhově bílou peřinu.

„Jééééé, to je krásné,“ řeklo sluníčko, když jedním očkem nakouklo. Dvěma nemohlo, protože by snížek rozpustilo. A když se vynadívalo, byl čas jít spát. Tak ulehlo do svého pelíšku, přikrylo se duhovou dekou. a sladce usnulo.

Diesonne – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10