Smutek sluší bárbínám

Název knihy: Smutek sluší bárbínám
Autor: Klára Škorpilová
Nakladatelství: Daranus
Datum vydání: 3.2.2010
Vázaná vazba
Formát: 130x200 mm
Počet stran: 176 str.
Cena: 229 Kč

Šestnáctiletou Jindru si zamilujete, jakmile řekne první větu. Je chytrá, vtipná, neutápí se v marných holčičích snech a umí trefně komentovat život kolem sebe. Myslíte si, že takové holky se všichni kluci bojí? Máte pravdu. Jindřini spolužáci ze střední školy radši flirtují s děvčaty, která vypadají jak z titulní stránky Cosmogirl, ale Jindra se tím příliš netrápí.

Ve velkou lásku nevěří a příběhům z dívčích knížek, které čte její atraktivní sestra Jitka, se vysmívá. Jenže osud někdy s lidmi rozehraje zvláštní partii: Jindra potká první velkou lásku právě ve chvíli, kdy to nejmíň čeká. Vlastně by všechno mohlo skončit happy endem, kdyby... Kdyby ten, do koho se bláznivě zamilovala, nebyl kluk její sestry. Prvotina mladé děčínské autorky Kláry Škorpilové (1991) zaujme živým jazykem i detailně prokreslenými charaktery jednotlivých postav.

Ukázka z knihy:

„K oknu, nebo ke dveřím?“ zeptal se mě táta, kam se chci v hospodě posadit.
„K oknu!“ vyhrkla jsem a zbrkle sjela po dřevěné lavici málem až pod stůl, přičemž jsem převrhla jeden z květináčů za záclonou.
„Tele!“ zasmál se táta a láskyplně narovnal kytičku tak, jak byla. „Kdo ti tu pak má věřit, že je ti osmnáct?“
„Stačí když promluvím. Spolkla jsem moudrost světa,“ hrabala jsem se zpod stolu.
„Co to bude?“ přicupitala k nám hezká slečna a dřív, než jsme stačili odpovědět, postavila před nás dvě piva.
„Odkdy je znakem moudrosti nevymáchaná huba?“ řekl táta. „A mezi náma — někdy je lepší ji držet.“
„To je pravda. Ovšem já preferuju upřímnost, hlavně když mám co říct. A to já mám vždycky.“
„To je myšlení dítěte.“
„Ženský jsou taky tvrdohlavý,“ namítla jsem.
„Ženská budeš, až budeš mít chlapa,“ pokusil se táta zavtipkovat, ale spíš mě tím trochu naštval. Nemám tyhle kecy ráda, zvlášť když je v dnešní době každá patnáctiletá husička přesvědčená, že má nejvyšší čas si vrznout.
„Já si nemyslím, že ze mě udělá dospělou jedno jediný šťouchnutí,“ pokrčila jsem rameny a zakryla si obličej, protože táta vzápětí vybuchl smíchy a poprskal mě pivem.
„Jaj, co blbneš? Neplivej mi tu pěnu kolem tlamy, vypadám jak epileptik!“
„Promiň, promiň,“ omlouval se, zatímco sušil stůl papírovým kapesníčkem.
„No ale pokud si to všichni myslí,“ pokračovala jsem tam, kde jsme předtím přestali, „tak chápu, proč máma jedná s Jitkou jinak než se mnou.“
Taťka se na mě vyčítavě podíval. Nemá rád, když s ním řeším tohle, protože s tím prostě nic nenadělá.
„Jenže Jitka je už dospělá i podle zákona. Nesmíš se divit, že chodí domů později a že ji už tolik nekontrolujeme.“
„No jo. Jenže se tak nechová. Přijde domů, zkontroluje si make-up a účes a jde na rande. Nic jinýho ji nezajímá. Já udělám doma víc práce a taky tolik nekašlu na školu.“
„Tak choď taky na rande,“ nadhodil táta.
„Ne, díky,“ uchechtla jsem se hořce. „Jedinej kluk, kterej se mi líbí, má názory z předminulýho století. Vadí mu, když holka moc mluví.“
„No ty tvoje protesty by někdy otrávily každýho. Ale to je teď jedno. Víš, člověk musí na vztah citově dozrát. V životě je to dost velká změna a u Jitky to už proběhlo. Proto to mamka bere jinak.“
„To teda fakt citově dozrála, když střídá jednoho kluka za druhým,“ poznamenala jsem uštěpačně. „I kdybych někoho měla, máma by se to dozvěděla jako poslední. My o tom spolu nikdy nemluvíme.“
„To je chyba vás obou. Když není komunikace...“ Nechal větu nedokončenou a napil se.
„Co se ti na mámě vlastně líbilo, když jsi ji poznal?“ zeptala jsem se.
Taťka se zamyslel. „Asi to, že mě vždycky poslouchala a nebála se mi odpovědět, i když věděla, že nebudu souhlasit. V hodně věcech si rozumíme, přestože jsme každej úplně jinej. To je na tom právě to hezký a zvláštní. Chápeš?“
„Asi jo,“ pokývala jsem hlavou.
Tak mě napadá, že v naší rodině jsou samí romantici. Kromě mě. Ačkoliv... Dobře, nebudu předstírat, že nemám kouska citu, bohužel i bohudík se v mém těle ještě zachoval. Nemaluju si ideálního kluka, co by splňoval všechny moje požadavky, a už vůbec ho nehledám, protože pochybuju o tom, že takový někde existuje. Ale zase si nedovedu představit, že bych si s někým začala jenom proto, abych někoho měla.
Nikdy jsem nezáviděla mileneckým párům, že se našly, daly se dohromady a milujou se. A některé zamilované řeči, které jsem občas zaslechla — v autobuse, v kavárně nebo na chodbě ve škole —, mi nepřipadaly jako vyznání, ale spíš jako závazek: „Kdy mě představíš svým rodičům?“ — „Miláčku, klidně můžeš jít někam i beze mě, ale nebudou tam s váma taky nějaký kluci?“ — „Jsi jenom moje...“ Přesně tohle mě štve — ty majetnické řeči. To není důkaz lásky, ale sebelásky! Přijde mi to neskutečně vlezlé a sobecké a já bych tohle nestrpěla.
A sliby? Na ty taky nevěřím. „Až nám bude osmnáct, vezmeme se.“ — „Miluju tě a nikdy tě nechci ztratit.“ Podle mě tohle člověk nemůže vědět předem. Něco mu poplete hlavu, pak ho zase něco vrátí na zem a všechno je jinak.
Nebo se něco předem poznat dá? Co si asi říkali máma s tátou, když spolu chodili? To, co ostatní? Nebo si neříkali nic a i tak to dobře dopadlo. Asi osud.

Tuto knihu Život ve vesmíru koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Daranus.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout