Byla jsem zrovna na návštěvě u rodičů, takže nadšený dědeček si ochotně vzal mého staršího synka a šli spolu na procházku k rybníku a já si mohla tu krásu užívat jen se svou dvouměsíční dceruškou spinkající spokojeně v kočárku. Ta notná porce čerstvého vesnického vzduchu ji uspala téměř okamžitě. Zamířila jsem do blízkého bukového lesa. Ne proto, že bych se chtěla pokochat krásou přírody, ale jen čistě z toho důvodu, že středem lesa vedla čerstvě vylitá asfaltka. Co také čekat od lesa, ze kterého si místní udělali svou soukromou skládku domácího odpadu, shnilými padavčaty začínaje a (bohužel) i starou televizí a ledničkou konče. V létě tu bylo k vidění sotva pár omšelých keříků ostružin a brzy zrána i černá olysalá veverka. Veterán jsem jí říkala, protože během posledních dvou let jsem tu nic jiného živého a chlupatého neviděla.

Už první kroky po tvrdém asfaltu mě ale příjemně překvapily. Těsně vedle cesty vykoukla z loňského spadaného listí žlutá hlavička talovínu a vedle ještě jedna. Kde se tu vzaly takhle samy a na takovém místě?, říkala jsem si. Malá se v kočárku zrovna trochu zavrtěla a shodila si rukavičku. Provedla jsem nezbytnou úpravu a jela dál. Prošla jsem pod několika staletými buky a pak i okolo několika smutných pařezů zbylých po nedávné dřevořezbě, které musely udělat místo několika kýčovitým plastovým lavičkám, které zimní mrazy změnily k nepoznání a také k nepoužití.

Za zatáčkou mě ale čekalo překvapení! Mělo podobu křehkých sněženkových kvítků deroucích se z hnědého listí. Ano, z listí, protože sníh tou dobou už jen zoufale přežíval v několika vývratech hlouběji v lese, ale jinak se všeho okolo už zmocnily teplé paprsky slunce. Prohlížela jsem si trochu nevěřícně ten zázrak, a když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že na několik kroků ode mě je takových pokladů ještě několik. Drobné bílé zvonečky se prohýbaly pod tíhou pilných včelek, které si už mezi sebou stihly tu novinu předat a létaly mezi květinkami a úlem ostošest. Nechala jsem kočárek stát na kraji cesty a šla jsem za sněženkami. Viděla jsem jich letos už hodně, na záhoncích v zahrádkách, mezi pečlivě udržovanými chodníčky a v pečlivě vysévané trávě. Ale žádné na mě nepůsobily jako tyhle. Vždyť tyhle byly divoké! Vyrostly tam, kde se jim zrovna chtělo a nikdo je nepřerýval a nerovnal do řádků, aby vypadaly „esteticky.“ Vykukovaly nahodile z listí a právě v té chaotičnosti byla ta krása. Troufnu si říct, že jsem nikdy krásnější sněženky neviděla.

Sedla jsem si na pařez (co na tom, že byl od nedávno roztátého sněhu ještě nasáklý vodou) a vzala do ruky tužku a blog, abych alespoň trochu té krásy zachytila. Slunce se mi opíralo do zad a já seděla a kreslila. Náhodnému kolemjdoucímu jsem musela připadat jako blázen, ale mě to nevadilo. Jak dlouho jsem tam byla? 5 minut? 10? 20? Nevím. Ten obrázek jsem si pověsila domů na zeď. Připadá mi, jako by až s ním vešlo k nám domů to pravé jaro.

Když tohle píšu, dívám se na něj a napadá mě ještě jedna věc. Paradox. Do toho lesa jsem chodila odmalička a nikdy, nikdy jsem tam žádné sněženky neviděla. Nerostly tam. Jejich cibulky se tam asi dostaly spolu s plevelem a odpadky, které tam nějaký zahrádkář vyvezl. Nebýt toho člověka, nikdy by se tam ty bílé křehotinky nedostaly a já bych neměla tuto krásnou vzpomínku. Špatná věc se proměnila v dobrou. Ať žije jaro!

Notburga – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10