Soudní líčení jen na dvě minuty

„Čau Bejby“! Ninja opouští třídu a mává Valince. Pavla stojí ve dveřích, jednou nohou ty stejné dveře přidržuje, protože se pořád nesmyslně zavírají a do náručí jí vlítne Superstar. Ninja se velmi pomalým krokem s  lehce pozdviženou rukou vzdaluje mezi miniaturními stolečky od černovlasé holčičky s  krásnýma očima, která u jednoho takového miniaturního stolečku stojí se založenýma rukama, hlavičku mírně nakloněnou a kouká smutně na odcházejícího Ninju. Ten dává pusu mámě, jako by nic. Jsou tři odpoledne. Třída Hruštička, do které Vlčata chodí, je v  druhém patře školky.                                  

Superstar má spoustu času a taky dost schodů na to, aby poskakovala a ukazovala mámě, jak se skáče po třech dolů. Pavla drží Ninju za ruku a pomalu se ptá: „Tobě se líbí Valinka?“ „Jo“. Ninja odpoví. „To je moje bejby“. Kde vzal Ninja slovo „baby“, Pavla neví, ale pořád lepší než „vole“ nebo něco podobného. Pavlu trápí ten seznam holčiček z  Hruštičky, o kterém mluvila paní učitelka, a které jsou prý do Ninji zamilované. „A ty už nemáš rád Terezku?“, zeptá se Pavla opatrně? „ Jo, mám, tu si přece budu brát“. Tak fajn, tak hlavně, že to má Ninja srovnaný, jednu si bude brát a druhá je Bejby.“ A co Anička?“ Zkusí to zase Pavla. „Ta zlobí“, a Ninja má jasno. „Mami, a ty jsi supermodelka“. Teď má jasno Pavla, už se na nic neptá a mačká Ninjovi ruku.

Tak takhle to tedy začíná: „Ahoj Bejby“. A jak to pak končí? Třeba nařízeným soudním jednáním. K  prvnímu soudnímu jednání o majetek jde Pavla překvapivě klidná. Možná až mrazivě klidné. Jde na poslední chvíli a ještě pět minut před 13h volá Jaromírovi, když s  ním mluví, kouká na ten jediný chrám v  tom jejich malém městě. Zdá se jí, že je Jaromír v  telefonu víc nervózní, než je ona sama. Při vstupu do soudní budovy a průlezu kontrolní branou se ozve již známý pískavý zvuk. Pavla ukazuje uniformovanému pánovi pásek a klíče. Sluneční brýle se jí zaseknou na plošince při screeningu kabelky. Už je zase tady. Na konec to ještě nevypadá. Budova soudu nějak zvláštně dýchá, když uvidí Pavla toho pána sedět na lavičce, přestává dýchat ona. Nedávno jí zase přivíral nohu do dveří jejich stále ještě společného bytu, šel po ní opilý pěstí a řval na ní, ať už táhne do hajzlu. Při posledním praní, v  jejich stále ještě společné pračce, volal policii, že ho Pavla obtěžuje.

„Zoufalí lidé, dělají zoufalé věci“, pomyslí si.  Pavlu hned na schodech odchytne za ruku její právník. „Je to dobrý, je to dobrý, protistrana navrhuje dohodu.“ Pavle je to nějak jedno, usmívá se. Chtěla by pryč a přitom poslouchá slova svého bývalého manžela, který si stěžuje na chodbě před jednací místností svému právníkovi: “No, ona tady chodí po městě a vykládá, že nemám peníze“. Pavla se už směje. „Kam na ty kecy pořád chodí?“. Pavlu to čekání na soudce moc nebaví. Dojde k  soudním dveřím, kde si na denním rozpisu soudních jednání přečte: Novák/Nováková – 13.00 – 13.02. Pavla má pocit, že špatně vidí? Dvě minuty? Celé dvě minuty! Tak to bude kratší, než jsem doufala“ a sarkasticky se pousměje.

Od toho soudního dne, uplynuly další dva měsíce. S  majetkem se pořád nic neděje. Ale v  mezičase si Pavlu pozvala na pohovor sociální pracovnice. Ukázala jí dvě stránky nesmyslů, které si jednoho dne vylil u toho samého stolečku, u kterého teď Pavla sedí, Ten pán, její bývalý manžel.

„To je vtip, že?“ Pavla už neví, co by na tu dvoustranu lží řekla. Je opět velmi klidná. Sociální pracovnice prosí Pavlu o vyjádření a sepíše s  ní za hodinu a čtvrt podobný stránkový elaborát tentokrát faktů. „Dobrá, zavolám Vašemu bývalému manželovi a domluvím mu“. Pavla si trochu připadá, jak na základní škole. „To by bylo fajn,“ řekne a rozloučí se.
Druhý den při cestě do školky mačká Superstar Pavle ručičku, má svou růžovou sukýnku a mikinku s  Kitty, kterou dostali od sousedky. Svítí sluníčko, je krásné ráno a Pavla si je zase oba vede každého z  jedné strany. „Já se u tatínka necítím dobře. U babičky ano, ale u tatínka ne.“ Dost se zlepšila v  mluvení, napadne Pavlu. Ninja pustil Pavle ruku, přehazoval si boty, které má na školní zahradu z  ruky do ruky a začal rychle něco povídat.

Pavla měla pocit, že se snaží zamluvit, to co říká Superstar. „Mami, ale já se necítím u tatínka doma dobře.“ Pavle vlítly slzy do očí. Zastavila se na té úzké pěšince mezi mokrým trávníkem od rosy a tújemi. Ninja kouká na zahradu školky a nic neříká. Pavla si dřepne, obejme tu malou holčičku a řekne jí, že jí má moc ráda, a že jí nikdy neopustí. Neměla by tu teď být sociální pracovnice a dělat si poznámky?