Splnila se mi celoživotní touha

Jako malá holka jsem jezdívala každým rokem na prázdniny k babičce na vesnici. Bývaly to úžasné prázdniny, protože život ve městě pro malou holku byl úděsný. Dětství jsem prožila na Kladně, a tak jsem byla vděčná za každou prožitou chvíli u babičky na vesnici.

Babička mě postupně od mala učila všem krásám na vesnici. Nejen pěstování kytiček, ale i brambor, zeleniny, okurek a bylinek. Chodila jsem s ní do lesa na houby a už coby malá holka jsem znala houby nejen jedlé, ale i nejedlé. Díky babičce se mi nikdy nestalo, že bych sebrala houbu a neznala ji. Léta ubíhala a moji rodiče mi připravili nemilé překvapení: stěhování do Prahy.
 
Přestěhování do Prahy ve svých 17 letech jsem nesla opravdu těžce. Prahu jsem brala jako pěkný výlet na den, ale bydlet v ní, to jsem nikdy netoužila. Co jsem mohla dělat, rodiče se stěhovali, já musela také. Ovšem moje touha, díky babičce a jejímu krásnému životu na vesnici, mě provázela po celý život.
 
Provdala jsem se, přišly děti a najednou jsem zjistila, jak by se krásně žilo na vesnici. Ovšem život šel dál, děti vyrostly, dospěly a po vesnici žádné z mých tří dětí netoužilo. Ale přece jenom se mi můj celoživotní sen splnil, sice pomalu v 60 letech, ale konečně bydlím v domečku na vesnici. V Praze jsme s manželem prodali družstevní byt a koupili malý domeček s poměrně velkým pozemkem.

Pozemek má velikou ovocnou zahradu, menší zahrádku, kde pěstuji od brambor přes bylinky vše, co se pěstovat dá. Máme veliký dvůr, kde je od jara až do podzimu krásné posezení pod slunečníkem, kde grilujeme a zveme sousedy na posezení. Je tu zvykem, že se každý týden sejdeme u někoho anebo u nás, grilujeme a zábava občas nebere konce. O víkendu v letních dnech dokážeme sedět až do samého rána.
 
Máme pejska Besinku, ta s námi šla už z Prahy, a pořídila jsem si kočičku Madlenku. Manžel si pořídil holuby a slepičky, abychom měli domácí vajíčka. Často se směji, že nám už chybí jenom chlívek a v něm čuník a koza. Kdo ví, možná i na to dojde.

Začala jsem porovnávat město s vesnicí, ale ve skutečnosti zcela zbytečně. Město má své klady a zápory, taktéž je to na vesnici. Na plno věcí vzpomínám na Prahu v dobrém (prožila jsem v ní 43 let), ale život na vesnici je úžasně krásný, ale zároveň složitější. Proč?

V Praze jsem měla vše na dosah ruky. Vyšla jsem z domu, obchody včetně lékárny naproti přes ulici. V naší vesničce není obchod ani se základními potravinami, pro vše se musí dojíždět. Chybí zde pošta, lékárna, ale vše se dá zvládnout, když je autíčko. Někdy si připadám jako sysel, který má nasyslováno na delší čas. Dokonce říkám, zda nemám zásoby pro případnou "válku". Ovšem zapomenu-li maličkost, například prášek do pečiva, jsem v konci, nic neupeču. Ale sousedské vypůjčování čehokoliv je tady vzájemné, díky za tu možnost. O to více zjišťuji, jak všichni zapomínáme, a právě zdánlivě na maličkosti, ale upečte bábovku bez prášku do pečiva!
 
Ještěže tu máme obvodního lékaře, který sice ordinuje dvakrát v týdnu, ale to nám zatím stačí, díky Pánu Bohu. Je únor a já se nesmírně těším na jaro, až zase zakleknu k svým záhonkům a budu se rýpat v zemině. Už aby byla zima za námi, souhlasíte se mnou, ženy?