Cain Da Breth - převážně hrajeme vlastní písničky

Kapela Cain Da Breth vydala v roce 2008 album s názvem Sanas. Cain Da Breth nejraději hrají na zajímavých, lépe menších místech, kde je dobrá akustika a večerní atmosféra dodává hudbě správnou náladu. Dnes se s členy můžete seznámit v rozhovoru.

Můžete se našim čtenářkám a čtenářům blíž představit? Kdo na co hraje, kdo co umí?

Démonika: Předně zdravíme čtenářky i čtenáře.
Kapela Cain Da Breth funguje od podzimu roku 2003, kdy jsme ji se Samuelem Hainem založili jako účelové akustické duo – kytara, perkuse, zpěv -  pro jedno jediné vystoupení na soukromé akci na hradu Točník. Vystoupení mělo ale takový úspěch, že jsme hned na místě dostali nabídky dalšího hraní, a tak vlastně vznikla kapela.
Samuel Hain: Z toho jasně plyne, že jsme spíše produktem show byznysu. Kapelou, která byla vytvořena na základě poptávky.
Démonika : V průběhu času se k nám připojil Václav Polívka na housle, violu a zobcovou flétnu. Přidal se k nám vlastně během jednoho z koncertů a s kapelou pak už setrval. Dlouhou dobu jsem velice stála a dost lobovala za doplnění sestavy o violoncello, protože mám ráda jeho zvuk. To se nám podařilo v roce 2006 s Léan Cobail, kterou pak v roce 2009 vystřídal současný cellista Petr Janek.

Václav a Petr se hraním živí, takže je to pro nás velká čest a svým způsobem i závazek, že s námi vystupují. Jejich přítomnost  průběžně zvyšuje kvalitu kapely jako celku, protože pro nás, laickou polovinu uskupení, je to věčná výzva, snažit se jim aspoň trochu dorovnat v kvalitě muzikantského projevu.

Samuel a já máme svá civilní zaměstnání a hudbu jako velkého koníčka, kterému věnujeme hodně času. Samuel v kapele zpívá a hraje na perkuse, já zpívám, hraju na kytaru, píšu texty a vlastně celou kapelu tak nějak udržuji v chodu, nebo se o to aspoň snažím.

Jinak všichni samozřejmě umíme hrát na nervy, hlavně jeden druhému, když na to přijde.

Václav Polívka: Moje účast je důsledkem toho, že nerad hudbu poslouchám, kromě geniálních provedení geniálních skladeb. Takže když mě někdo zve na koncert, navrhnu mu, že si tam s ním zahraju, což má mnoho výhod - když to ten člověk odmítne, většinou už mě pak nikam nezve, když to přijme, má zajištěno, že tam opravdu budu a já mám jistotu, že nebudu během akce přemýšlet, jak by se to dalo zlepšit a nutí mě to udělat všechno proto, abych svojí účastí věc skutečně vylepšoval, kromě toho jako účinkující neplatím vstupné a stávám se honorovaným interpretem (někdy).  Když se to povede, jsem občas pozván znovu. A tak  to bylo i s Cain Da Breth.

Máte převážně vlastní repertoár nebo převzatý?
Démonika: Repertoár Cain Da Breth je z 99 % vlastní. Písničky vznikají tak, že napíšu text a vytvořím k němu základní melodickou linku s kytarou. Tuto „kostru” pak společně dotváříme na zkouškách – vymýšlíme vokály, zajímavý doprovod pro smyčce a různá další ozvláštnění. Často třeba zbytku kapely osvětluju pozadí textu, aby všichni věděli, o čem píseň je a tím se všem společně podařilo vytvořit tu správnou atmosféru. Největší radost mám, když to pak všechno dohromady funguje a i posluchači, kteří nevládnou dobrou angličtinou, přesto přesně vycítí náladu písně.



Hrajeme i několik málo převzatých věcí, třeba na něčí návrh  –  kupř. píseň o „Smrťákovi zabijákovi” z úvodu filmu Kladivo na čarodějnice.Tu si „objednal“ jeden kamarád, a nám přišla dostatečně podivná na to, abychom ji zařadili do repertoáru. Pak máme cover písně All Hallows Eve od Type O Negative, což je částečně osobní záležitost a částečně důkaz, že hravě zvládneme i skutečný metal. A kdysi dávno jsme také hráli píseň “Where the Wild Roses Grow” od Nicka Cavea, ale s trochu překrouceným textem. Další převzaté kousky hrajeme zpravidla na jamu po koncertě, pokud je k tomu atmosféra nakloněna. Ale to už je součástí afterparty a nikoliv vystoupení.
Samuel Hain: Ty se stydíš přiznat, že občas zpíváš ve faerštině Nú Brennur Tú Í Mær od Eivør Pálsdóttir a nebo její Hjarta mítt?
Démonika: Nestydím, jen jsem nechtěla vyjmenovávat telefonní seznam písní, které z času na čas zařazujeme jako bonus.
Václav Polívka: Většinu z toho, co hraju, je nakradené, právě tak, jako většinu z toho, co řeknu, už řekl někdo jiný. Jsem rád, když se mi podaří vymyslet něco vlastního, ale moc si s tím nelámu hlavu. Noty nejsou důležité, slouží jen k přenosu hudebních myšlenek.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?
Démonika: Přiznám se, že touhle otázkou jsi mne dost zaskočila, protože to není kategorie, ve které jsem zvyklá přemýšlet. Myslím, že pojem „největší úspěch” nejspíš znamená, že člověk dosáhl nějaké úžasné vysněné mety, na kterou je sám pyšný a jejíž dosažení je taky obecně uznávané jako něco výjimečného – třeba jako zdolání Everestu.  No a já si takové mety obvykle nekladu, ony spíš tak samy přicházejí – takové malé výzvy, které na sebe většinou taky logicky navazují. Třeba musíš nejdřív nastoupit na gymnázium, abys pak mohla udělat maturitu. A když ji uděláš, tak v tu chvíli máš pocit, žes zmákla něco velkolepého. Ale když se na to teď podíváš zpětně, se současnou zkušeností, tak už Ti to zdaleka tak velkolepé nepřijde, a krom toho má maturitu kdekdo, že.

Taky když jsme vydali cédéčko, přišlo mi to jako skvělý počin. Ale cédéčko, to má teď taky kdekdo, a zpětně bych na tom našem spoustu věcí udělala jinak.

Ale zase – nejdřív musíš mít kapelu, písničky a pak teprve můžeš natočit CD, prostě to tak nějak samo přijde.

Takže, pokud zůstaneme u muziky, možná bych za největší dosavadní úspěch jmenovala to, co mi přináší dobrý pocit průběžně. A to je, že se podařilo dát dohromady 4 lidi, kteří vytvořili fungující kapelu, souzní spolu jak muzikantsky, tak lidsky, pořád je to baví a mají chuť tu hudbu vést dál.
Samuel Hain: To nemůžu než podtrhnout. Osobně považuji za největší úspěch, že ještě jako kapela fungujeme.
Václav Polívka: Největší  úspěch je to, že jsme a že se zlepšujeme.

O Cain Da Breth se více dozvíte na: Cain Da Breth