Staroušek

Potkala jsem ho jednou odpoledne v autobuse.

Byl to maličký staroušek, bílé vlasy, hubený a shrbený, ale krásně modré oči a milý úsměv na tváři. Když do autobusu přistoupil, zaujal mě a pomyslela jsem si, že vypadá jako z pohádky. Pěkně pozdravil, usmál se a opírajíc se o svou berličku postupoval dál do autobusu. 

Autobus byl plný a tak mi přišlo naprosto samozřejmé se zvednout a zavolat na něj. „Pane, pojďte si sednout“.  Poděkoval mi, opět se mile usmál a já měla z ničeho nic nějak lepší náladu. Chvilku na to jsem vystoupila, ještě jsem se na něj usmála z chodníku, ale pak jsem spěchala domů a na milého stařečka úplně zapomněla.

Doma jsem vybalila nákup a uvařila si kafe a pak jsem si chtěla zkontrolovat účty z obchodu, ale peněženka nikde! Začala jsem lítat po bytě, procházela jsem vše, co jsem nakoupila, hledala jsem v ledničce, ve špajzu, v lince, prostě všude, kde jsem se od příchodu domů pohybovala a nic. Pak jsem začala brečet, protože v peněžence byla celá moje i manželova výplata. „Proboha, co budu dělat???“ Začali jsme hledat celá rodina a kdyby to nebyla tak zoufalá situace, asi bych se smála, kde všude manžel a kluci hledali, ale nikde nic. Nakonec jsem si musela připustit, že jsem tu peněženku asi někde ztratila, nebo mi ji někdo ukradl. „Kde jsi ji měla naposledy?“ zjišťoval manžel. „No u pokladny v Tesku, tam jsem platila nákup a peněženku jsem dala do tašky k pečivu! A pak v autobuse jsem platila jízdné.“ Manžel se zamyslel. „To znamená, že v autobuse jsi ji ještě určitě měla, ne??“ „No asi ano,“ odpověděla jsem roztřeseně. Byla jsem zdrcená a měla jsem po náladě.

Když někdo zvonil u dveří, pomyslela jsem si, že na návštěvy zrovna náladu nemám. Manžel šel otevřít a já z obýváku slyšela, jak se někdo ptá, jestli tady bydlí paní ……….., a řekl mé jméno. Vyběhla jsem za manželem ke dveřím a tam stál dědoušek. Modré očka mu zářily a já se podvědomě přes slzy začala usmívat. „Pěkný den, děvenko, vy jste v autobuse ztratila peněženku, že jo??" Jen jsem přikývla a stařeček mi podával mou oplakanou peněženku. „ Byla vedle sedadla, kde jsem si sedl, ale já si jí všiml, až když jste vystoupila. Tak jsem vystoupil na další zastávce a podle adresy jsem Vám ji donesl.“ Teprve teď jsem se vzpamatovala. „Děkuju moc a pojďte dál,“ řekla jsem, ale staroušek zakroutil hlavou a chystal se k odchodu. „ Ne, ne, děvenko, jdu domů, za chvíli bude večer.“ Uvědomila jsem si, že stařeček kvůli mně vystoupil z autobusu a že teď bude muset jít pěšky, tak jsem mu nabídla, že ho manžel odveze autem, ale stařeček také nechtěl. Tak jsem mu ještě jednou moc poděkovala a on mi jen odpověděl. „Lidi si přeci musí pomáhat.“ A odcházel. Vzpomněla jsem si na svůj první pocit, když jsem ho uviděla a v duchu jsem si dala za pravdu. Byl to pohádkový dědeček.

Nikdy jsem ho už nikde nepotkala, ale v mých vzpomínkách zůstal napořád.

Autor:bobalka