Strach má velké oči

Když bylo naší dcerce 13 měsíců, dostali jsme přidělený byt ve starém zámečku. Kdysi to bývalo luxusní sídlo s obrovským, oploceným parkem. K parku náležel malý domek s velkou zahradou, kde bydleli původní majitelé zámečku.

Od dětství jsem se tomuto místu vyhýbala. Bála jsem se vysokých, letitých stromů, které večer vypadaly jako příšery z pohádek, a veliké, železné sochy granátníka, která stála uprostřed parku a samotného domu, kde jen občas bylo vidět světýlko. Navíc se šířily zprávy o tom, že původní majitelé měli několik dětí, které se dožily jen dětského věku, pak se jim zvětšila hlava a ony zemřely. Zůstal jen jeden syn a ten právě žil se svojí maminkou v přilehlém domku.

Teď, když jsme si měli s mužem prohlédnout a převzít byt, měla jsem zvláštní pocity.

Do našeho bytu se vcházelo širokým, venkovním schodištěm. Po otevření velikých dvoukřídlých dveří se vešlo do chodbičky, která byla oddělena vysokými skleněnými dveřmi od malé předsíňky. Zde se nacházely troje dveře. Prvními se vcházelo do prostorné kuchyně, spíže a prádelny. Druhé vedly do malé chodbičky, koupelny a WC, což jsme měli mít společné se sousedy. Za třetími dveřmi se nacházel obývací pokoj a 36 m2 velká ložnice. První dojem - hrůza! Všechny místnosti byly plné starého nábytku a školních lavic. Se stropů se snášely cáry obrovských pavučin, všude prach a špína.

Ale nás to neodradilo. Byli jsme mladí, zamilovaní a představa, že budeme mít konečně své hnízdečko, nás naplňovala silou a optimismem. Hned po převzetí bytu jsme se dali do práce.

K bytu náležel velký sklep, jeden pokojík na půdě (původně pokojíky sloužily k ubytování služebnictva) a veliká zahrada. Nejprve jsme vyčistili sklep a nechali si přivézt uhlí, dříví a piliny. Pak následovalo vystěhování starého nábytku, lavic a vyčištění největší špíny. Problém však nastal, když jsme sháněli malíře pokojů. Místnosti byly vysoké 3,75 m. Zdi bylo nutno oškrábat, neboť původní malby byly provedeny olejovými barvami. Se stropů a stěn na nás shlíželi motýlci, vlčí máky a různé mašličky – bohužel, byli tam ještě po dvaceti letech. Malířům se do škrabání a malování tak velkých prostor nechtělo. Nakonec jsme dva malíře přece jen přemluvili, ale bylo to poprvé a naposled. Další malířské práce již prováděl manžel sám.

Konečně bylo vymalováno a čekal nás úklid. Celkem jsem musela umýt 180 ks malých a velkých tabulek skla. Okna byla obrovská, dveře rovněž. Bylo třeba vyčistit parkety, propláchnout vodovodní trubky a natřít dveře. Když jsme vše dokončili, nastalo tak toužebně očekávané stěhování. Nejprve jsme si zařídili kuchyň a ložnici, ostatní postupně.

A bylo hotovo! S rozechvělým srdcem jsme prvně vstoupili do našeho nového hnízdečka. Jak jsme byli šťastní! Ale štěstí trvalo jen do příchodu tuhé zimy.

Ráno jsme vstávali do teploty -2°C. Celé dopoledne jsem topila v kuchyňských kamnech, ale teplo vypadalo úplně jinak. Ložnici jsme vyhřívali velikými pilinovými kamny, která vydržela hořet 6 hodin. U těchto kamen jsme večer ve vaničce koupávali naši malou dcerku. I zde však ráno byla zima. Nakonec jsme zimu přežili. Přišlo jaro, pak léto. Sluníčko svítilo do našich jižních oken, ptáčkové nás ráno probouzeli svými trylky, po břízkách se proháněly veverky a zahrada voněla rozkvetlými okrasnými keři, později růžemi a čistým vzduchem.

Na zahrádce manžel vybudoval skleník, osázeli jsme záhonky zeleninou a květinami. Po nějaké době se nám narodil chlapeček. Manžel zavedl do celého bytu etážové topení a z prádelny vybudoval krásnou kachlíčkovou koupelnu s bojlerem na teplou vodu. Jen WC zůstalo společné, ale měli jsme výborné sousedy, tak nám to nevadilo.

Bydlení se stalo příjemné i v zimě. Léta ubíhala a mnoho věcí se změnilo. Národní výbor zabral podstatnou část parku. Byly pokáceny nádherné stromy. Domek původních majitelů byl zbourán, studny na pozemku byly zasypány. Na těchto místech bylo vybudováno hrozné, plechové nákupní středisko a velké parkoviště. Nic už nebylo jako předtím.

Pak přišel rok 1989. Zámeček měl být v restituci vrácen původnímu majiteli, který žil v Americe. On restituci odmítl a zámeček připadl obci, která ho později prodala. Všichni jsme se museli vystěhovat. V roce 1992 jsme si koupili družstevní byt a později malou zahrádku pod zámečkem. Dnes, při pobytu na naší zahrádce, vzpomínáme na roky strávené v tom starém domě, kde jsme prožili se svými dětmi nejkrásnější léta našeho života. Dnes má zámeček sice majitele, ale stojí uprostřed obce starý a opuštěný.

Macizaj - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete