Strach v pokojíčku

S rodiči jsme bydleli v rodinném domku společně s babičkou, dědou a prababičkou. Protože tam nebylo tolik místa, měli jsme dvě velké místnosti. Ložnici, kde jsme spali já, brácha a rodiče a kuchyň s obývákem. Když jsme byli s bráchou malí, tak nám to stačilo, ale jak jsme rostli, přibývaly věci a začínalo nám být těsno.

Já jsem si vždycky přála svůj pokojíček. Od mala mám ráda svůj klid a občas i samotu, a tak mít pokojík, třeba jen maličký, byl můj sen. Když umřela prababička, babička s dědou si zrekonstruovali spodní patro a rodiče dostali patro vrchní. Postupně se vše udělalo a my s bráchou dostali nový pokojík. Velký a prostorný. Byla jsem moc ráda, ale můj sen byl mít pokojík sama.
Tatínek časem přepažil jednu velkou místnost, kde byla dříve ložnice. Z jedné menší půlky udělal koupelnu a z druhé pro mě pokojík. Nemohla jsem se dočkat, až se vše dodělá, vymaluje a já budu mít konečně svůj pokoj, který bude jen můj.

Pamatuji si jako dnes, když jsem si do čerstvě vymalované místnůstky stěhovala věci a těšila se, až tam budu poprvé spát. Bylo mi deset let a večer, když bylo vše hotovo, jsem ulehla do postele a štěstím nemohla ani usnout.
Ve dne bylo v pokojíčku krásně, pořád jsem si uklízela, rovnala věci a byla šťastná za můj malý svět, ale jak přišel večer, bylo zle. Hrozně jsem se totiž bála. Když jsem měla pokojík s bráchou, tak jsem strach neměla, protože jsem v něm nebyla sama a hlavně hned vedle měli rodiče ložnici. Ale můj pokojík byl na druhé straně bytu. Každou noc jsem se budila a většinou jsem už strachy neusnula a čekala jsem, až uslyším jezdit auta.

Někdy jsem dokonce slyšela zvuky, a když jsem viděla stín, srdce mi začalo bušit. Ráno jsem vstávala nevyspalá a párkrát se také stalo, že když se ráno rozednilo, tak jsem ještě usnula, protože kolikrát jsem byla třeba od dvou od rána vzhůru.

Když se to stalo několikrát, tak se mamka ptala, co se děje, protože jsem nikdy dřív nezaspala, ba naopak většinou jsem byla vzhůru jako první. Když jsem jí po čase řekla, že se v pokojíku v noci sama bojím a nemůžu spát, tak mi řekla, že odpoledne něco vymyslíme.

A tak rodiče dali k nim do ložnice ještě jednu postel, abych tam mohla spát. Několik týdnů jsem tedy spala s rodiči v ložnici, ale pak jsem usínala v mém pokojíku a jen když jsem se v noci probudila a měla strach, tak jsem šla k rodičům do ložnice. Časem jsem se bát přestala a k rodičům jsem už vůbec nechodila.

Dnes na to vzpomínám s úsměvem, ale tenkrát to pro mne jako pro desetiletou holčičku byla vážná věc.