V roce 2009 jsme se přestěhovali do domečku na samotě u lesa v dolíku. Když jsme tento dům kupovali v listopadu, tak tu bylo sněhu malinko, rodina mi nadávala, že tu není sníh. Já byla ráda. Já moc sníh nemusím, tak mě to potěšilo. A když přišel říjen 2009, tak jsem nevěřila vlastním očím.

To, že napadl sníh, tak to šlo, ale že začaly padat i stromy, to mě udivilo. Hasiči to nestíhali odklízet. Ráno musím chodit na autobus 25 min. V ten den to byla nejdelší a nejhorší cesta k autobusu. Na silnici se povalovaly spadlé stromy, některé se musely podlézt a některé přelézt. Ještě to šlo, ale když jsem si sedla na jeden kmen, abych ho přelezla, tak přede mnou spadl strom, i za mnou, začalo to okolo mě padat.

Tak jsem seděla a začala se bát. Měla jsem velký strach. Z kmene jsem volala do práce, že sedím na kmeni a nevím co dál, že mám strach se pohnout. Bylo mi oznámeno, že nejsou lidi, ať slezu z kmene a ať jsem v práci. To bylo hrozné jednání od vedoucí, na které nikdy nezapomenu. Po tolika letech v práci a takové jednání.

K autobusu jsem přišla včas a až v práci jsem zjistila, že mám  kalhoty od těch stromů celé zelené. Po práci jsem ani nešla na nákup kvůli svým zeleným kalhotám. Tak skončila moje první zima v novém domově. Od té doby tu máme dost a dost sněhu.

Když jsem to mé sestře vyprávěla, tak nejdřív zvážněla (myslela jsem, že mě polituje) ale pak se začala příšerně smát. Nedokázala si mě představit, jak lezu přes stromy a i pod nimi, a jak vypadaly mé zelené kalhoty. Má sestra z toho má radost, protože bydlí v baráčku, kde zas sníh nemají, ale mají body mrazu. Nevím, co je lepší. Už si na tu zimu zvykám. Má rodina z ní má samozřejmě větší radost než já, já jsem radši u kamínek.

Autor:Petiska