Za pár dní  má "přijet" Martin na bílém koni. Co to znamená, víme všichni - tento den má začít sněžit - začíná jím zima. Víme jistě i to, že k tomuto dni se vztahuje hodování na "martinské huse" a je posvícení. Ale kdo to opravdu Martin byl, proč se stal svatým a co všechno se ke dni jeho svátku vztahuje asi nevíme.

 

     Martin pocházel z Horní Panonie (dnešní Maďarsko). Narodil se počátkem 4. století. Původně byl vojákem - již těsně po svých 20 letech byl důstojníkem carského jezdectva. Při jedné cestě do Amiens potkal chudáka, chtěl jej podarovat, ale neměl čím. Proto rozťal svůj plášť a půlku podaroval pocestnému. Následující noc se mu zjevil Ježíš zahalený v darované polovině pláště. To rozhodlo, že se nechal pokřtít a stal se poustevníkem a zabydlel se ve Francii. Roku 371 byl zvolen biskupem.v Tours. Kolem jeho kostela vyrostla osada mnichů, později povznesena na opatství Marmoutier.

     Již za svého života byl pro svou zbožnost, skromnost a cit velmi oblíbeným. Zemřel ve věku 81 let. Dostal přízvisko Martin z Tours a byl uznán za průkopníka mnišského života.

    Jako svarořečený se stal ochráncem franckých králů a franckého národa - přezdívalo se mu apoštol Galie. Dále je patronem vojáků, především jízdních (dragouni, husaři) a ochráncem koní a tím i podkovářů, zbrojířů, koželuhů, krejčích, rukavičkářů, kloboučníků a dalších. Podle lidových pověstí byl ochráncem domácího zvířectva a také paradoxně i hus.

 

Martinská husa

   Podle lidové legendy se Martin nechtěl stát biskupem a před hodnostáři, kteří jej měli na stolici dosadit se ukrýval. Jedním z úkrytů byl i husí chlívek. Jen díky splašenému kejhání hus byl Martin odhalen a na biskupa jmenován.

   Podle jiných pramenů tento zvyk - předkládat husu při martisnkém obědě - vznikl kolem 15. století. Z té doby se dochovaly žákovské zpěvy tento zvyk opěvující.

    Husa se při obědě dělila přesně podle stanoveného předpisu a z obraných kostí se pak věštilo počasí

    

 

Martinská koleda

    Ve 14. století bylo chození po koledě velmi rozšířené a patřilo dokonce ke společenským povinnostem. Koledovali městští zaměstnanci, kat a dokonce i vážení zástupci církve a cechů. Tento zvyk ukončili až husitští kněží, kteří jej zavrhovali a koledovat pak směli jen žáci s vlastními českými a latinskými písněmi. Ze 14. století je dochována jedna z nejstarších martinských koled.

 

    Den svatého Martina byl také tradičním dnem uzavírání smluv s obecními zaměstnanci a dnem, kdy čeleď odcházela k novému hospodáři a v neposlední řadě dnem výplat za práci v uplynulém roce.

    Po těchto aktech se započaly Martinkuje - oslavy velmi nevázané a bujaré. Jsou dochovány různé zápisy o hýření chasníků - Martinků - a snahách toto řádění zastavit z dob Rudolfa II. V roce 1590 dokonce napadli Martinci rytíře Davida Boryně a vyplenili několik tvrzí v okolí Prahy.

 

Bejkova svatba na Moravě

a Svatomartinská sýpka v Čechách

    Dva různé názvy pro stejný zvyk - označují typicky venkovskou oslavu pořádanou při uzavírání smluv mezi obcí a jejími zaměstnanci (obecní pastýř, ovčák, učitel, ponocný a kovář). Oslavu měli za povinnost vystrojit právě zaměstnanci obce, kteří tento den také obdrželi svou mzdu za uplynulý rok práce.

     Obecní zaměstnanci měli povoleno o Martinu koledovat, aby si přilepšili.

 

 

Svatomartinské pečivo

     Typickým pečivem tohoto dne byly rohlíky, rohy či podkovy s náplní a také buchty, kterými hospodyně podarovánaly čeleď, která od nich odcházela - těm se říkalo vandrovnice.

     Později, kdy se mezi Svatomartinské obyčeje zařadilo také posvícení s taneční zábavou a hostinami, přibyly mezi tradiční pečivo i martinské koláče.