Svoji historicky první taneční zábavu jsem navštívila v 90. letech, kde jinde, než v naší základní škole, kam jsem tou dobou docela ráda chodila. Mezi spolužáky, kteří zdaleka ještě nebyli ani v pubertě, to byla velká událost. O ničem jiném se celý týden nemluvilo. 

A hlavně, nikdo nesměl chybět. Ani nevím, na co jsme byli zvědaví víc – jestli na školu ve večerních hodinách, jídelnu jako taneční parket nebo jak umí naši spolužáci tančit či jak jim to bude slušet. My holky jsme se navíc třásly na ploužáky a odpoledne venku je společně nacvičovaly.

Oblečení jsme tehdy s kamarádkami moc neřešily. Velké značky u nás totiž ještě neexistovaly. Záležet jsme si však daly na líčení. Stíny, třpytky, nějaká ta rtěnka – myslím, že si to umíte představit. Maminky a tatínkové se nám každou chvíli smáli, mrkali na sebe a všem svým známým vykládali, že jdeme na zábavu. Tehdy jsem se dokonce i párkrát urazila, dnes už se tomu směju.

Zábava začínala v šest večer, vstupné stálo legračních deset korun. To se ví, že jsme se všichni napřed styděli, postávali jsme u stolečků s občerstvením, ale po pár písničkách už jsme dováděli na parketu. Zpívali jsme nahlas písničky, které jsme slýchávali jen v rádiu, a pak jsme šly s děvčaty štěbetat na záchod. Trochu později, před ploužákem, jsme byly my kočky nervózní, jestli si pro nás nějaký hezoun přijde. 

A když nepřišel, tak jsme moc nesmutnily a těšily se na rychlejší kousek.  Ten, kdo se tehdy nedostavil, udělal obrovskou chybu a druhý den mu to všichni dali náležitě znát. Domů jsme se všichni vrátili okolo deváté. Vzpomínám si, že to byl tehdy můj rekord.

Úplně stejná situace nastala, když se pro velký úspěch diskotéka o dva měsíce později opakovala. Všichni jsme opět šli, ale to kouzlo první diskotéky už tam nebylo.

Ráda na to všechno vzpomínám a těším se, až budu na první diskotéku vypravovat svoje děti. Snad se jim to bude líbit, jako nám zamlada.