Přičítala jsem to červenému vínu a čokoládě. Najednou se mi udělalo zle a víc si nepamatuji. Probudila jsem se na WC na zemi. Jak jsem tam dlouho ležela, nevím. Chtěla jsem volat manžela, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. On nějak podvědomě vycítil, že se něco děje. Probudil se a když mě vedle sebe neviděl, šel mě hledat.Tehdy jsme měli společné WC se sousedy, což bylo na chodbě mimo náš byt. Když mě muž objevil na zemi, odnesl mě do postele a šel volat pohotovost.
Lékař přijel asi za hodinu. Přál si, abych přišla do kuchyně. Nemohla jsem tam dojít, manžel mě tam tedy odnesl. Lékař se na mě podíval a řekl, že simuluji, dal mi prášky na nervy a odjel. Bylo mi zle, nemohla jsem vůbec dýchat. Manžel otevřel okno, i když rtuť teploměru byla hluboko pod bodem mrazu. Ráno to nebylo lepší. Nic jsem nemohla jíst, jen jsem pila.
Aby toho nebylo málo, šestiletý syn dostal vysoké teploty a hrozný kašel.
Manžel nevěděl, kam dřív skočit. Dva dny obsluhoval mě i synka. Když jsme na tom byli oba stále hůř a hůř, vzal syna k lékařce a ta ho poslala do nemocnice se zápalem plic. Pak odvezl k lékaři mě a já skončila ve stejné nemocnici.
Lékař, který mě přijímal, řekl jen:“Bože, vždyť vy nemáte červené krvinky!“ Okamžitě mě odvezli na pokoj a dostávala jsem jednu krevní transfuzi za druhou, prostřídanou kapačkami. Když jsem se trochu zotavila, absolvovala jsem rentgen žaludku. Tehdy se ještě pila sádra. Bylo to odporné. Zde nic nezjistili. Při vizitě se mě denně ptal primář, zda už mi vyšla tasemnice. Byla jsem z toho špatná.
Věděla jsem, že mi něco je a bála jsem se tasemnice, která mi měla vyjít. Na otázku, co mi vlastně je, primář řekl, jen abych dávala pozor, až mi tasemnice bude vycházet. Po týdnu mi lékařka sdělila, že bych potřebovala ještě dvě konzervy krve, ale oni moji krevní skupinu nemají. Buď mohu počkat několik dní na odběr, nebo mohu jít domů. Počkala jsem!
Za pár dní jsem dostala dvě krevní konzervy a šla domů s tím, že jsem zdravá, jen mi chybí železo. Předepsali mi tablety Fe. Tasemnice se nekonala! Zároveň se mnou přivezl manžel domů i vyléčeného synka.
Za měsíc jsem šla do práce, synek do školy. Za pět měsíců se mi vše opakovalo. Tehdy jsem prosila manžela, aby už mě nevezl do okresní nemocnice, ale zkusil to ve vojenské. V té době byli do vojenské nemocnice přijímáni jen vojáci a jejich rodinní příslušníci, ale strýček měl v této nemocnici známého lékaře na ARU a on si mě vzal k sobě.
Zde po důkladných vyšetřeních lékaři zjistili, že mám prasklý vřed na dvanácterníku a jsem přeželezovaná. Obvodní lékař mi celých pět měsíců předepisoval vysoké dávky železa. Operovat jsem se nenechala, ale díky lékařům ve vojenské nemocnici jsem se uzdravila.
Macizaj - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz