Je tomu sice víc jak 40 let, ale z tohoto příběhu, který se stal mé babičce a rodině, mne dodnes mrazí v zádech. Babička se vdávala v devatenácti letech. Ne, že by snad musela, jak tomu bylo dříve zvykem, ale protože měla kluka, kterého milovala a chtěla si ho vzít. Po svatbě se babiččin manžel nastěhoval k nim do domu, v němž žili ještě babiččini maminka a tatínek.

Skoro dva roky uplynuly od jejich svatby, když se jim narodila dcera (moje maminka). Babiččin tatínek svému zeťovi našel práci na šachtě přímo v naší vesnici. Babiččin manžel byl samozřejmě velice rád, že nemusí nikam dojíždět a práci má, jak se říká "za rohem". Ještě podotknu, že z vyprávění všech byl babiččin manžel (můj děda) velice hodný, milý a laskavý člověk, kterého měli všichni moc rádi. Maminka rostla jako z vody a dělala všem jen samou radost, ovšem to, co se stalo, veškerou idylku zkazilo.
Praděda byl již v důchodu a tak každý den seděl v židli u okna a vyhlížel mého dědu, až půjde z práce domů. Byla už spousta hodin a děda nikde, všichni mysleli, že se jen zdržel v práci. Když zazvonil zvonek, nikoho by ani nenapadlo, že pán, který stál u dveří, jim nese tak strašnou zprávu. Děda měl nehodu na šachtě. S kamarádem si chtěli zkrátit cestu a vlezli si do vozíků, že sjedou. Bohužel nikdo netušil, že ve vozících někdo je, a vyslali vozíky další. Do vozíku, ve kterém seděl můj děda a jeho kamarád, narazil jeden z vozíků, děda byl na místě mrtev, prý se mu ještě snažili dávat první pomoc, ale vše bylo marné.

Po této zprávě se zcela změnil život celé naší rodině, najednou jako by prý skončil svět. Dědovi bylo tenkrát 25 let, mojí mamince necelé dva roky. Praděda si do konce života vyčítal, že mu tu práci našel, říkal, že to byla jeho vina. Asi nemusím vyprávět, jak celé rodině a hlavně babičce bylo, když ztratili zetě, manžela a milovaného člověka. Maminka ztratila tátu, byla ale příliš malá na to, aby si ho vůbec pamatovala.

Trvalo prý několik let, než se z této události babička a všichni ostatní vzpamatovali a pochopili, že je čas jít dál. Po letech si babička našla nového manžela (mého nynějšího dědu), se kterým pořídila mé mamince brášku. S dědou je již mnoho let šťastná, ale prý dodnes se jí chce brečet, když si na svého prvního manžela vzpomene, vždyť byl tak mladý. Maminka říká, že i kdyby dělala vše možné, že si nevybavuje jedinou vzpomínku na svého pravého tátu. Jak by také mohla, když byla ještě tak malá.

Nevlastní otec jí dal naprosto všechno a nikdy prý nepocítila, že by dělal rozdíl mezi ní a jeho vlastním synem, ale mrzí ji, že na tatínka nemá jedinou vzpomínku...

Lipsas – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10