Tatínek zachránce ihned třikrát

Můj otec nám vyprávěl o svém dětství. Celkem bylo doma sedm dětí. Tři sestry a čtyři chlapci. Lidé z jedné  vesnice se  domluvili  a přestěhovali se do jiné vesnice při osidlování pohraničí. Šlo veškeré příbuzenstvo,  bratranci, sestřenice, vždy celá rodina, rodiče a sourozenci, každý do svého domku, takže téměř celá vesnice byla spřízněna.
    
Mladší sestra mého otce spadla doma do studny. Ještě nechodila do školy. Byla již zima.  Maruška ve vodě prochladla. Za cop ji vytáhl právě taťka, ještě coby dítě. Maruška dostala  bohužel zápal plic a nakonec nemoci podlehla. Zemřela. V té době ještě nebyla zdravotní péče  na takové výši, jako je dnes. I když již vše začíná opět vypadat, že na lékaře budou mít pouze jenom bohatí a ne obyčejní lidé.

Děti měly vždy od dědy naporoučeno plno práce a můj otec jako nejstarší vždy za vše zodpovídal, takže byl potrestán jako první vždy on. Smrt sestry nesl velice těžce. Také se celý život z její smrti obviňoval.

Když byly děti již  předškolního věku, dohodla se jejich parta, že se půjdou v létě vykoupat. Byl krásný slunný den. K rybníku měly půlhodinku cesty. Hoši se bavili pozorováním přírody. V té době bylo ještě i plno žabek rosniček. Jejich zelená barva se líbila hlavně chlapcům. Ti chtěli na dívky žabku hodit. Děvčata pištěly, před nepřáteli utíkaly. Bály se na žabičky sáhnout, nebo se jich vůbec dotknout. Všichni rádi poslouchali žabí kuňkání, které se ozývalo odpoledne, hlavně k večeru, či v noci. Žabka má charakteristický kvakot kre, kre, který je slyšet hodně daleko i do vzdálenosti několika kilometrů. Je to nejhlasitější žába v Evropě. V dnešní době, kdy se tráva seče motorovými sekačkami, není okolo domů žádný život  těchto obojživelníků  ani vidět.

Cesta dětem k rybníku při dovádění  rychle uběhla. Všichni společně skotačili. Bavili se, ale otec najednou zpozoroval, že Fanda je daleko od břehu. Vždy uviděl ruce, chvilku slyšel volat brášku: ,, Pomoc, já se topím!.“  Jenomže si všichni mysleli, že Fanda plavat umí a vše pouze předstírá. Taťka pochopil, že se o žert nejedná. Sám prý také plavat neuměl, ale vrhl se do vody a plaval. . Jenomže voda klade veliký odpor a člověk se nepohybuje tak rychle, jak by si představoval.  Potopil se, hledal brášku tak dlouho, až ho našel, chytil ho za vlasy a táhl ho ke břehu. Jenomže topící se člověk má velikou sílu. Chytí se zachraňujícího a ten se může také utopit. Otec se jen těžce vymanil z jeho sevření a snažil se ho chytit rukou jako hákem pod krkem, aby na něho bráška nedosáhl.  Dovlekl ho ke břehu.
Naštěstí se Fandovi nic nestalo, díky duchapřítomnosti našeho tatínka.

Sourozenci došli domů. Ani se nemohli svěřit rodičům s tím co prožili. Dostali by určitě ještě nářez. Jejich tatínek pro ránu nešel daleko.

V dospělosti si jako sourozenci povídali a svěřovali se jeden druhému. Fanda řekl svému staršímu bráškovi Mirkovi, tedy našemu otci: ,, Vždy, kdykoli se koupu, třebas jenom v koupelně, mám svíravý pocit na hrudi. Nesnáším proto vodu. Odpor k ní mi zůstal celý život. Nerad se proto myji.“

Můj otec ještě jednou zachránil Fandovi život. Byli v maštali. Utrhl se býk a běžel na Fandu, který mu stál přímo v cestě na chodbě a o blížící se hrozbě nevěděl. Určitě by ho rozzuřený býk zabil. Jenomže náš tatínek stál mezi dobytkem na stání ihned vedle. Zpozoroval nebezpečí a v okamžiku strhl brášku na stranu k sobě a býk vletěl na chodbě do zdi, až se zapotácel.

Jeho mladší bráška Véna, kterému byli asi tři roky, měl hlídat housata, aby mu neutekla. Přemýšlel, jak by si práci ulehčil.. Takže obrátil dřevěné korýtko dnem vzhůru a mláďatům nastrkal hlavičky pod krmítko. Všech dvanáct housat bylo mrtvých. Jako vždy za vše mohl náš otec, takže si odnesl výplatu od dědy on.

Opravdu se nadarmo neříká, že týrané děti přenášejí vše opět do svého života. Také nás otec vždy ztrestal. Já jsem se chovala ke svým synům stejně dlouhá léta, než mi došlo, že jde vše vyřešit v klidu.