Těhotenství a předčasný porod

Bylo  mně 24, byla jsem  šťastně vdaná a přála jsem si mít dítě. Většina mých kamarádek a spolužaček už s kočárkem jezdila. Otěhotněla jsem velmi rychle a mně se líbilo datum stanoveného porodu. Já jsem se narodila 12.června, manžel 22. června a dítě se mělo narodit vlastně mezi nás, 16.

Dítěti v bříšku jsem moc klidu nedopřála. Dojížděla jsem do zaměstnání autobusem, často jsem stála, zavěšená na tyči,  jak býval přeplněný. Hlásit o místo k sezení ? Prosím, já jsem těhotná!  To jsem si neuměla představit.
Ani moje povolání není moc poklidné. Jezdila jsem na různé stavby jako dozor investora. Lezla po žebříku, přeskakovala  jsem výkopy. Měla jsem radost, že svůj stav dobře zvládám a nijak jsem se v ničem nemusela omezovat.
Zdálo se,  že mé těhotenství proběhne bez problémů.

Koncem dubna se problémy objevily:  bolesti v břiše a  jednou večer mi odtekla plodová voda.
Ocitla jsem se v porodnici. Lékaři s primářem se u mé postele sešli a dohadovali se co dál. Nebyly to hezké vyhlídky a já byla hodně vyděšená. Nakonec usoudili, že se porod už nedá zastavit a mně se 30.dubna narodila dcera. Vážila 1850 gramů.
Ani jsem ji neviděla, hned ji uložili do speciální tašky a odvezli na oddělení pro nedonošené děti teplické nemocnice.
Bylo to smutné, oddělili nás.

Já zůstala ležet na porodnickém oddělení, na pokoji, kde byly šťastnější matky. Slyšela jsem dětský pláč, viděla maminky jak kojí své děti a já nevěděla, co se děje s mou holčičkou. Cítila jsem soucitné pohledy a bylo mi mizerně. Manžel a rodiče mě chodili navštěvovat, ale o čem se v porodnici bavit, když se všichni vyhýbali tomu jednomu tématu, aby mě neranili? Návštěvy končili se slovy  "Hlavně ať jsi zdravá a uvidíš, všechno dobře dopadne," a já se pak samořejmě rozbrečela.

Občas jsem se zeptala sestry, jestli něco o dceři nevědí.
"Buďte ráda, že nejsou žádné zprávy! Oznamují se jen ty špatné."
Po týdnu, až jsem byla v pořádku, jsem odjela do Teplic za ní. Holčička byla pořád bezejmenná. Na výboře dítě do matriky ještě nezapsali,  a my jsme byli trochu pověrčiví...

Na oddělení mě přívítala sestra se slovy: "Snažte se ať můžete kojit. Jinak tady nemůžete zůstat."
Odvedla mě do místnosti, kde měla ležet i naše dcera. Vyděšeně jsem zírala na řadu inkubátorů, kde ležely malé, hubeňounké děti, všude samé hadičky... Rozplakala jsem se.
"Co pláčete, máte tady snad nejlepší dítě!  Dneska jsme ji vyndali z inkubátoru."
V postýlce ležela malá panenka. Byla jsem konečně šťastná. Přestala jsem se trápit pocitem, že jsem selhala.
Začala jsem se o dítě starat jak jen jsem mohla. Po dvou hodinách denně odstříkat mléko, kromě noci s 6hodinovou pauzou. Nakrmit, zapsat kolik vypila, zvážit. Pořád dokola. A taky se trochu pomazlit.
V červnu jsem s ní už byla doma.
V teplické nemocnici byla  nástěnka, kam sestry vylepovaly fotografie dětí, které tam  vypiplaly. Tyhle obrázky byly velkou vzpruhou pro maminky nedonošených dětí.

Až budu doma a všechno bude v pořádku, určitě pošlu fotky svojí dcery s poděkováním. To jsem si slibovala. Pak bylo hodně práce, jak to s dítětem bývá. Odeslání fotky jsem odkládala a odkládala. Přiznávám, že jsem svůj  slib nesplnila. Teď už je na to pozdě, dceři bude čtyřicet.
Přesto si často vzpomenu na snahu lékářů a sester o udržení malých miminek při životě a děkuji jim. Ale vím i jaké psychické trápení prožívají  maminky nedonošených dětí.

Bugy - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10