Tetování aneb Příběh na téma škola

Příběh, který vám budu vyprávět se stal v době, kdy ještě u nás neexistovaly mobilní telefony, internet, ani další komunikační vymoženosti současné doby. Pro další vyprávění je právě toto důležité, rovněž tak fakt, že v té divné době žádné sebenesmyslnější nařízení "těch shora" nebylo nemožné...

Syn tehdy začal chodit na základní školu v jedné starší pražské čtvrti, kde jsme tehdy bydleli, a nám, rodičům, nastaly povinnosti s tím spojené. Mezi ně patřil prvního půl roku i doprovod dítěte do školy. Škola to byla pěkná, starobylá, učitelé fajn, jen ta škola měla takovou, zdálo by se zanedbatelnou, chybičku. K aktuálnímu informování rodičů prvňáčků sloužila vitrína hned vedle vchodu do školy, dříve bývala zasklená, ale nějakou dobu již jen plnila roli každému přístupné nástěnky, což byl ten kámen úrazu. Vyvěšené informace tak mnohdy záhadně podléhaly zkáze dřív, než jsme si je mohli přečíst... Přinutit vedení školy opět vitrínu zasklít se zdálo být nadlidským úkolem a mě to celkem žralo, protože jsme se tak často nedozvěděli leccos potřebného. Až jsem dostala nápad...

Jednoho sychravého zimního večera, kdy venku nebylo živáčka, jsem se připlížila k vitríně, kde díky šťastné náhodě stále ještě visela nedávno připíchnutá zpráva pro rodiče, tu jsem rychle sundala a skryla v kabátě. Doma pak, když náš prvňáček usnul, nastal dlouhý tvůrčí proces a výsledkem byla zbrusu nová zpráva "vedení školy", kde stálo přibližně toto: " Vedení školy oznamuje rodičům žáků 1. tříd, že v rámci povinné evidence obyvatelstva budou žáci dne .... tetováni v levém uchu. Bližší informace podá ředitel školy, telefonní číslo..."

Nutno říci, že v té době nebylo vůbec jednoduché vytvořit zdařilý falzifikát, ale nám se opravdu povedl. Nechyběl ani podpis ředitele a razítko školy, přesně podle ukořistěné předlohy. Nad ránem jsem elaborát došla přišpendlit na nástěnku, tedy do té otevřené vitríny. Když jsem pak po půl osmé vedla našeho Michaela ke škole, s poťouchlým uspokojením jsem pozorovala hrozen pobouřených rodičů okolo vitríny-nástěnky. Diskuze byla opravdu bouřlivá, zdálo se, že nikdo nemá pochyb o pravosti onoho oznámení. Když jsem "zjistila", co všechny tak rozčílilo, zanadávala jsem si také a spokojeně se vrátila domů, abych mohla zatelefonovat řediteli školy své rozhořčení nad tetováním. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem měla radost z toho, že se dlouho nemohu dovolat. Tušila jsem totiž, co je toho příčinou. Dovolala jsem se až po poledni, ředitel měl již značně unavený hlas a já ho nešetřila: "Ano, chápu, soudruhu řediteli, že je to nesmysl, ale kdyby ta vitrína byla zasklená, tak se to nestalo, že?"

Další den byla vitrína zasklená, my se tak dozvídali, co bylo třeba, a věřte, nevěřte, vydržela zasklená až do bouřlivého podzimu roku 1989, kdy si ji patrně v zápalu boje někdo spletl s úplně jinou vitrínou...