Transfúzní stanice v Liberci

V dnešní době dělá dobrý skutek málokdo, ale já jsem si řekla, že zkusím nějak pomoci druhým. Rozhodla jsem se pro možnost darování krve. Ženy mohou chodit každý čtvrtý měsíc a já jsem tentokrát byla darovat krev poprvé. V Liberci je centrum pro všechny dárce krve a pracují zde příjemné zdravotní sestry.

Nejlepší je, když se do centra přijede hned ráno, protože jste rychle odbaveni a můžete jet domů odpočívat.

Při příchodu jsem vyplnila dotazníček ohledně mého zdraví a následně jsem šla na odběr krve k velice příjemným sestřičkám. Z těchto vzorků krve udělají lékaři krevní obraz a po chvilce jsem šla na krátký pohovor k doktorce. I zde čekala velmi příjemná doktorka, která mi podala veškeré informace o mém krevním obrazu a také poradila co se týče životosprávy.

Jelikož jsem měla krevní výsledky v pořádku, pustili mě na finální část transfuze – odběr cca 470 ml krve.

Když jsem přišla do čekárny, dali mi gumový sáček a hadičky, které jsem následně s sebou přinesla sestrám pro odběr. Ve velké místnosti bylo asi sedm lehátek a pro každého „pacienta“ byla jedna zdravotní sestra. Lehla jsem si na lehátko a sestra vše připravila pro odběr (zavedla jehlu s hadičkou do žíly, zapnula přístroj a do ruky mi dala pěnový míček, abych stále pumpovala krev). Během odběru bylo vše v pořádku. Ačkoliv jsem se bála, snášela jsem transfuzi dobře. Ležela jsem vedle okna, takže jsem měla kolem sebe čerstvý vzduch. Když přístroj zapípal, že byla krev odebraná, chvilku jsem ještě odpočívala na lehátku.  Po několika minutách jsem se vrátila zpět do čekárny. Každý, kdo daruje krev, dostane na konce odběru kuře nebo kuřecí salát, aby tělu dodalo ztracenou energii.

Bohužel přišlo to, čeho jsem se bála. Začala jsem vidět před očima mžitky a několik vteřin jsem o sobě nevěděla. Nicméně díky včasnému zásahu zdravotních sester se mi nic nestalo.

Mile mě překvapilo, jak rychle zareagovaly, změřily tlak a donesly kolu, která je na omdlení dobrá. Celou dobu o mě krásně pečovaly a mluvily na mě, vůbec jsem z nich necítila, že bych je nějak obtěžovala a musejí se o mě starat.

Opakovaně se ptaly, jak se cítím a kontrolovaly mě.

V ten den jsem nebyla jediná, kdo jim zkolaboval a i v druhém případě byla jejich péče vynikající.

Tímto příběhem bych chtěla poděkovat všem, kteří pracují v liberecké transfuzní stanici a vzkázat jim, že se těším na další návštěvu.

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10