Úraz

Manželství mám poměrně šťastné, to je můj názor, ovšem názor jiných a vzhledem k době, ve které žijeme, přešťastné. A už docela dost dlouho, čítaje na desetiletí!

Docela si rozumíme i po letech a máme na věci stejné názory, zvlášť poslední dobou, kdy manžela doma skoro nevidím. Manžel je na muže poměrně samostatný tvor, ba někdy samostatnější než já, což mne žere.

Umí vše od domácích prací, vaření, praní, žehlení a manuálně je také tak zručný, že vyrobí tu a tam i kus nějakého nábytku. Jedinou vadou - nikdo nejsme dokonalý, je, že zásadně vše věší nakřivo, patrně je to nějaká skrytá vada v mozku, protože používá metr, vodováhu a mne.

Když usoudíme, že je to rovně jako když střelí, udělá do zdi díry a předmět připevní. Za 30 let manželství nám ještě nic neviselo rovně a už jsem si tak zvykla, že bych se necítila ve své kůži, kdyby to nebylo lehce nakloněno napravo. Není to tak zlé, předměty po poličce nejezdí.

Ale to jsem se zapovídala a chtěla jsem psát něco jiného!

Nedávno jsme se stěhovali a přikupovali nějaký potřebný nábytek. Manžel kápl na výhodnou cenu u otáčení židličky k počítači, tak ji ihned přivezl. Ano, sedělo se v ní jakž takž, jinak bych tu neseděla kdy se dá, i když...
Zase odbíhám.

Mám zlozvyk z dob, kdy jsem byla mladá - blbost - mladší a na židlích se houpala. Toto mi zůstalo. Tahle potvora má nějak ta kolečka blízko sebe, tedy krátké ty úpony od židličky ke kolečkům a já lítala jak ptáče.

Samozřejmě - poprvé jsem havarovala, když zrovna přítel dcery, syn z dobré a movité rodiny, volal mamince, která mne ještě v té době neznala.
Rána jak z děla, následné hlučné sbírání židle a vlastního těla z podlahy za patřičného slovního doprovodu (nevšimla jsem si, že mlaďoch mobiluje) a hluboké ticho...

Pak slyším "mami, to nic, normálka, to jen skorotchýně spadla že židle, ona se houpala a nezvládla stabilitu".

No, ona druhá paní skoro tchýně si myslela, že nás postihlo zemětřesení, málem dostala infarkt, protože je na synovi dost citově závislá. To já tak úzkostlivá matka rozhodně nejsem. Přece zemětřesení je přírodní věc a to ještě neznamená, že mám syna zavaleného pod skříní.

Zkrátím to. Teď pádů bylo víc, už jsem se je naučila i zvládat! Jen odnaučit se houpat ne a ne!

Poslední pád byl málem tragický ve všech směrech. Patrně jsem přibrala víc než jsem si myslela (taky že jo!) a rozlouplo se jedno kolečko, které se mnou už ztratilo trpělivost. Letěla jsem ne jak ptáče, ale kus šutru a za mohutného rámusu jsem dopadla hlavou na krb za mnou. Štěstí, že je léto a netopilo se v něm. I tak jsem zůstala chvíli ležet v šoku a přemýšlela zda se zvedat či už ani ne.

Manžel se probudil u televize, kterou pozorně sledoval a tak strašně se lekl až z horizontální polohy rovnou stál! Jak voják zamlada!

"Nestalo se Ti nic?", první otázka, dost blbá, protože jsem to ještě nevěděla v tu chvíli ani já. Nicméně na místě. Než jsem se tedy rozhodla udělat inventuru těla, zazněla věta č.2 - kterou budu slyšet ještě v hrobě.
"Ty bílé dveře (šoupací) jsou zase černé, to je nemůžeš umýt???"

To jsem vyskočila jak srna - zjistila tím pádem rychle a věrohodně, že jsem naprosto v pořádku a civěla ja telátko na nová vrata, tedy na šoupací nebílé dveře!

Závěr je jediný. Děsně jsem se naštvala, protože sotva vstanu z mrtvých, už mám snad mýt v jedenáct večer dveře?! Popadla jsem milou židli, třetí kosmickou rychlostí s ní vyletěla ven, málem šoupačky vzaly za své a už z chodby ji vyhodila na dvorek. Myslím, že jsem odvedla slušný výkon v hodu židlí!

A k počítači jsem si dala jakousi rybářskou židličku a to byste nevěřili, jak senzačně se v ní sedí! Inu musí, rybář sedívá dlouho...a vidět není, buď na ní sedím, či ji zašoupnu až k opěradlu. Má ale jedinou nevýhodu - nedá se na ní houpat, ale zvykám si dobře, absťáky zatím nemám.

Jen mi prosím někdo vysvětlete smysl té druhé manželovy otázky, já na to za boha nemohu přijít. Nějak mi to nedává logiku a špatně od té doby spím, protože jsem si myslela, že manžela znám už dokonale. Asi ne...

Roxana
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout