Tuto úsměvnou situaci jsem zažila při mém prvním těhotenství.
Vše se stalo, když mi do porodu zbývaly 4 týdny a bylo potřeba sepsat porodopis v místní porodnici, kam jsem chtěla jít rodit. Jelikož gynekolog, ke kterému jsem pravidelně chodila, byl i porodník v naší porodnici, tak jsem byla automaticky registrována sem do porodnice. A tím pádem mi ubyla starost se včas zaregistrovat na termín porodu, aby se mnou počítali.
Tak jsem porodnici jako takovou poprvé vyhledala až právě ty 4 týdny před porodem na sepsání onoho porodopisu.
Bylo to nějak po Vánocích, všude haldy sněhu, zima, nevlídno. Byla jsem na kontrole u svého gynekologa a ten mě poslal do porodnice na zaregistrování. Z gynekologie do porodnice se muselo jít venkem přes celý areál nemocnice, odhadem asi půl kilometru. Porodnice byla až ve čtvrtém poschodí. Já nikdy moc výtahy nevyhledávala a ani tentokrát jsem výtahu nevyužila a dupala po schodech. No spíš jsem docela slušně funěla. To bylo tím pupkem a taky 15 kilo navíc udělalo v téhle chvíli své. Když jsem konečně dofuněla až do čtvrtého, tak ještě zbývalo najít, kam se mám jít vlastně registrovat. Bylo tam oddělení gynekologie a šestinedělí. Podle mých úvah jsem se rozhodla pro gynekologii, přeci nepolezu na šestinedělí, kde leží maminky po porodu, což já zatím ještě nejsem.
Tak jsem hrdě s vyvaleným pupkem vyrazila kupředu chodbou gynekologie. Mohla jsem ujít tak tři metry a ze sesterny, asi v půlce chodby, vyšla sestřička. Když mě tam uviděla jak se řítím tou chodbou jako funící lokomotiva, okomentovala to větou:
"Jé, valí se k nám těhule," byl to spíš výkřik do tmy, který ještě umocnilo to ticho nemocniční chodby. Já zůstala v úžasu stát, z toho co jsem slyšela a sestra se taky zarazila, co jí to z té pusy vylétlo. Pak následoval výbuch smíchu.
Když jsme se obě zklidnily, abychom nerušily klid na oddělení, jsem jí všechno vysvětlila, co tu vlastně hledám a proč. Tak mě s úsměvem vyprovodila na to druhé oddělení - šestinedělí.
Tam už jsem jenom nahlásila svoje údaje a bylo hotovo.
Ani těhotenství mi nepomohlo při mém orientačním smyslu, i
když jsme na to byly dvě hlavy.
Dodnes, když si na tohle vzpomenu, musím se zasmát.
Jitkasturc - čtenářka
ChytráŽena.cz