Své dětství jsem prožila v domku na vesnici. Domky stály po obou stranách silnice  oddělené od sebe ploty. Náš plot byl sestaven z pěti 1,5 m vysokých, betonových sloupů, mezi něž  byly vmontovány plotové rámy, vrata a vrátka. Betonové sloupy  sloužily nám, dětem, jako pozorovatelna.

Denně, když bylo pěkné počasí, jsem na jednom sloupu seděla já, na druhém mladší bratr a ostatní tři obsadili kamarádi. V té době téměř žádná auta po silnici nejezdila, pohybovaly se zde většinou jen koňské povozy. Ze svých  pozorovatelen jsme vyhlíželi návštěvníky naší obce.

Přibližně jednou, někdy dvakrát za měsíc,  přijížděl do obce „vápeník“. Jeho jméno jsme neznali, ale netrpělivě jsme ho vyhlíželi. Když se pak na vršku silnice objevil vůz, který táhl kůň, věděli jsme, že jede vápeník. Koník dojel k hostinci, stojícímu proti našemu domu, zastavil a my čekali, až se vápeník objeví. Když se vyhrabal z kozlíku, kde napolo ležel a spal, zakřičel ovíněným, možná opivněným hlasem: „vápnóóóóóóó“, slezl na zem, koníka přivázal a odebral se do hostince pokračovat v nasávání. Co jsem jako dítě mohla posoudit, nikdy vápna moc neprodal. Po posilnění ho koník odvezl k další hospodě na trase. Koníka nám bylo líto.

Docela jiná byla paní Marková. Přijížděla k nám do vesnice jedenkrát týdně s menším vozíkem, taženým velkým vlčákem a přivážela čerstvou zeleninu a bylinky. To byla moc hodná paní a vždy všechnu zeleninu prodala.

Dvakrát do roka přicházel dráteník opravovat kuchyňské hrnce, pak se zde ještě vystřídali  kominík, prodejce galanterního zboží a žena s látkami.

Naši pozorovatelnu jsme opouštěli jen, když se na vršku objevil vůz s plachtou, tažený jedním vyhublým koníkem s pobíhajícím psem a houfem dětí kolem. Rychle jsme všichni mizeli domů a hlasitě křičeli:“ Cikánííííííííí jedooooou!“ Nastaly zmatky. Zamykala se vrátka, domovní dveře, zavírala se okna, zaháněly slepice a jiná drůbež do kurníků a chlévů.
Kdo to nepostačil, se slepicemi se musel rozloučit, protože skončily v cikánském voze.

Pokud cikáni jen obcí projeli, bylo dobře. Horší bylo, když se utábořili v místním lesíku. To pak bylo v obci jako po vymření. U každého domku byl puštěný pes, drůbež zůstávala zavřená a my děti, jsme pozorovaly z okna, co se venku děje. To bylo, panečku, velké dobrodružství. Když po několika dnech cikáni odjeli, celá vesnice si oddychla. Zůstaly po nich prázdné stromy na zahradách, králíkárny bez králíků a kurníky bez slepic. Někteří lidé nebyli schopni svůj majetek ohlídat a jeden četník, kterého obec zaměstnávala,  na to také nestačil. Často na tu dobu vzpomínám a srovnávám.

Dnes nejezdí vápeník, ani cikáni s vozem, ale stejně se zamykáme. Jednou u dveří zazvoní lidé tmavší pleti a prodávají bundy, pak jiní prodávají zaručeně pravé značkové zboží za velice výhodné ceny. Ani „kravaťáky“, jak říkáme mladíkům, kteří nabízejí výhodně změnu dodavatele plynu, elektřiny, telefonu  apod. do bytu nepouštíme. Myslíte, že srovnávám srovnatelné, nebo se mýlím?