Vášnivá nelyžařka

Na lyžích jsem stála poprvé na střední škole. Musel na mě být úchvatný pohled. Lyže asi dvoumetrové, protože rodiče usoudili, že ještě porostu, tak aby vydržely, prazvláštní vázání a šněrovací boty. Ještě horší byly moje nekoordinované pohyby a fakt, že mi šlo každou chvíli o život.

Ostatní spolužáci jezdili jako draci, jen já byla věčně někde zasukovaná nebo  zapíchnutá ve sněhu. Na konci kurzu jsem však projela slalom skoro tak rychle, jako malí školáčci na vedlejším svahu.

Můj první muž nelyžoval, což mi ani trochu nevadilo, jen děti jsem pro jistotu posílala na hory často, aby nedopadly jako já. S novým mužem přišly i nové zážitky. Třeba krásné lyže pod vánočním stromečkem. „To se nezapomíná,“ prohlásil, když jsem bědovala, že jsem na lyžích patnáct let nestála. V mém případě nebylo co zapomenout. Nechtěla jsem však ztratit glanc, tak jsem souhlasila, že pojedeme do Jeseníků. Kamarád nám půjčil na týden chalupu, tak jsme naložili výbavu, děti a vyrazili jsme. Chyběly mi jen lyžáky, ale pan domácí říkal, že má doma čtyři ženské a všechny mají na chalupě boty, tak mi určitě některé budou.

Byla to pravda, ale dámy měly nožičky jako Popelky a já dvaačtyřicítku. Jediné přijatelné byly pánské, ovšem pro změnu asi o dvě čísla větší, než jsem potřebovala. Můj praktický muž ale z čehosi vystřihl dvě vložky, strčil je do bot a zbytek prý vycpu ponožkama.

Další události bych sledovala raději jako divák, ale tentokrát jsem měla hlavní roli. Připadala jsem si jako kosmonaut a vysílila mě už krátká cesta od auta k vleku. Rodinka okamžitě odfrčela nahoru a zanechala mě svému osudu. Chvíli jsem postávala u vleku a pozorovala, jak tam lyžaři nastupují. Vypadalo to jednoduše a já se ujistila, že když to zvládají malé děti, tak to nemůže být žádný problém. Naťapala jsem lepkavým sněhem na místo nástupu a čekám, až mi přijede ta zahnutá tyčka. Už jede, tak ji čapnu, šup s ní pod zadek a hop… Ono to se mnou škublo, lyže zůstaly přilepené a já vyletěla z těch velkých bot a v ponožkách jsem mazala i s tyčkou.

Po pár metrech jsem se pustila a za velkého potlesku se vracela na start. Vytratila jsem se do hospůdky na čaj a od dětí jsem si pak vyslechla historku o tom, co prý vyváděla nějaká ženská u šlepru. Vyprávěli to nahoře lyžaři. Já byla zticha jako pěna. Potom jsem projevila přání vyzkoušet nějaký jiný svah. Raději. Byla jsem přesvědčena, že teď už to půjde. Nazula jsem si všechny rezervní ponožky našich dětí a řemínky připevnila boty k nohám. Jiný svah však znamenal také jiný vlek. Místo zahnutých trubek krátká tyčka, u ní jakýsi gumový plandavý cancour a na jeho konci plastové kolečko, které si lidi dávali pod zadek, pak se to natáhlo, cuklo a jeli. Chvilku jsem to zase okukovala a pak hrdinně vstoupila.

Chytila jsem kolečko. Začalo se to natahovat, ale já ho nestihla včas vecpat mezi tlusté oteplovačky a jak to cuklo, držela jsem se jen jednou rukou. Ve druhé jsem samozřejmě svírala hůlky. Řekla jsem si, že jak se mi srovnají lyže, tak se přitáhnu a sednu na kolečko. Omyl. Přede mnou bylo prudké stoupání a přitáhnout se mi nepodařilo. „Musíš vydržet až na tu plošinku v dálce,“ přikazovala jsem si, protože mi bylo jasné, že jinak skončím v kotrmelcích. Držela jsem se statečně, ale ruka postupně povolovala, až byla úplně natažená a než se přiblížila plošinka, měla jsem pocit, že je jednou tak dlouhá než ta druhá. Konečně jsem se mohla pustit. Když jsem ten zážitek trošku rozdýchala, tak jsem šla zase dolů. Sice na lyžích, ale šla. Pěkně bokem ke svahu jsem se posunovala níž a níž. Tímto posledním pohybem na lyžích byla ukončena moje lyžařská kariéra. Vazy na ruce jsem si léčila ještě měsíc.

Na hory jezdíme dál. Rozhodně jsem na ně nezanevřela, jen si s sebou nevozím lyže. Chodím si v kožíšku na procházky, kochám se překrásnou přírodou, ochutnávám, kde mají nejlepší punč a jsme všichni spokojení.

Kob - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10