Impozantní a naprosto nezapomenutelná podívaná je ještě větším zážitkem, když nastane období sucha. Zatímco jinde je všechno suché, těsně nad vodopády se rozprostírá nedotčený ostrov bohaté zeleně. Právě tam míří stáda slonů migrujících ze 100 kilometrů vzdáleného národního parku Hwange. A když přeplouvají z jednoho ostrova na druhý, pozorovatelé žasnou – sloni ve vodách široké řeky Zambezi vypadají jako nádherná šňůra perel. Nenechte si na Prima ZOOM ujít přírodopisný dokument o Viktoriiných vodopádech a ekosystému, který ve svém okolí podporují.

Fascinující vodopády na Prima ZOOM:

Vodopády živí voda z řeky Zambezi. Na okolních ostrovech žijí mladí sloní samci. Větší kolonie žijí v nedalekém národním parku. V období sucha se někteří vydávají k vodopádům. V pralese žijí také paviáni, kteří se tu nemusí starat o pracné hledání potravy. Jen o pár kilometrů dál paviáni tolik potravy nemají, život je mnohem těžší, ale přístup k pralesu u vodopádu nemají. Brzo začne období sucha – africká zima. Zvířata se stahují blíže k řece Zambezi, k ostrovům u vodopádů. Sloní samci si hrají v řece. 

Mláďata prasete bradavičnatého trpí nedostatkem potravy, vydávají se blíže k hotelům, kde nacházejí čerstvou trávu. Sloni z parku dorazili na ostrovy, jsou to samice a mláďata. Hroši také žijí na ostrovech, ale v období sucha je pro ně voda příliš studená. Sloni se postupně blíží k území hrochů, hroši se klidí z cesty. V říjnu v období sucha jsou vodopády zcela vyschlé, nejhorší sucho za posledních třicet let. Ptáci marabu musí najít dost ryb pro mláďata. Sloní rodiny nemohou s mláďaty překročit Zambezi, musí hledat jinou trasu. 

Samice konečně našla brod na druhou stranu, starý samec, který v okolí žije, slábne. Paviáni, kteří žijí poblíž, mají problém přežít. Vydávají se na cestu k hranicím mezi Zambií a Zimbabwe. Prohledávají odpadky u silnice, dokonce kradou jídlo z aut. Na začátku prosince začíná po šesti měsících sucha období dešťů. Trvá týdny, než se Zambezi zaplaví. Starý sloní samec zemřel, jeho mršina nakrmí krokodýly. Sloní rodinka se zase vrací do národního parku. To je koloběh přírody v okolí fascinujících vodopádů.

Vodopády byly objeveny 16. listopadu 1855 skotským cestovatelem Davidem Livingstonem – prvním Evropanem, který vodopády spatřil a pojmenoval je podle britské panovnice královny Viktorie. V roce 1875 je prozkoumal český cestovatel Emil Holub, který je autorem jejich první mapy, která vyšla v cestopise Sedm let v jižní Africe. Holub je také autorem první samostatné publikace o Viktoriiných vodopádech – útlého šestnáctistránkového sešitku, který v roce 1879 vyšel v jihoafrickém městě Grahamastown.

Místní obyvatelstvo vodopád nazývá Mosi-oa-Tunya, což lze přeložit jako „voda, která hřmí“. Vodní pára je někdy vidět až 30 km daleko. Po období dešťů jsou vodopády poloviční. Podporují klima okolního tropického pralesa. Šířka vodopádu je 1800 metrů. Voda padá dolů z útesu vysokého 120 m do úzkého čedičového kaňonu. Průtok v průběhu roku silně kolísá, přičemž v nejsušším období (listopad až únor) dosahuje přibližně 3 % maximálního průtoku. Průměrný průtok činí pak 1400 m³/s.