Vítání občánků

Jmenuji se Beátka, je mi něco přes dva měsíce  a už jsme se tu jednou potkali. To jsem ještě měla plnou hlavu dojmů  z toho všeho nového, co mě z počátku  obklopovalo.  Z těch všech postaviček kolem,  z vůní, barev (ráda bych napsala i chutí, ale jediné, co mi zatím povolí, je mámino mlíčko) a stále mile tvářících se osůbek kolem mě.

Kolikrát, když jen tak nečinně ležím, přemýšlím nad tím, jak je možné, aby se někdo neustále usmíval. Pokaždé, když se kouknu na svého tátu či babičku, na svém obličeji vykouzlí úsměv od ucha k uchu. Myslela jsem, že snad působím nějak komicky, ale tím to nebude, příslušníci mé rodiny budou nejspíš trpět nějakým  druhem svalových křečí. Jinak si to pitvoření se na mě nedokážu vysvětlit.

Ale abych neodbíhala, ráda bych vás dnes s sebou vzala na jednu významnou událost. Jmenuje se,  myslím, Vítání občánků.

Že se bude dít něco mimo zaběhlou denní rutinu, to jsem poznala hned ráno po probuzení.  Máma byla o něco nervóznější než obvykle, vstávala dřív, než musela a notnou chvíli strávila neúspěšnými pokusy zamaskovat své tmavé kruhy pod očima. Sice jí všichni tvrdili, jak dobře vypadá, ale já věděla svoje, oči mi ještě slouží a upřímnost  také.   Tatínka donutili slušně se obléct („přeci nepůjdeš na takovou to událost v riflových kalhotách a vybledlém tričku!“), slyšela jsem z vedlejšího pokoje babičku. Následoval dlouhý povzdech a pár peprných slov, jejichž význam mi zůstal utajen. Jakmile máma otevřela můj neskromný šatník a dala ruce v bok, věděla jsem, že je zle. 

Následující půlhodina byla ve znamení zkoušení a převlékání, což mě dosti obtěžovalo. Chtěla jsem se najíst a v klidu si nechat něco hezkého zdát. Ale nebylo mi přáno. Sukýnka, která by se mi i líbila, ke vší smůle neladila se žlutým  obrázkovým trikem.  Možná se máma v módě vyzná, ale já mám na ni ještě trochu času. Mně stačí, že jsem v čistém a voňavém a nějaké trendy styly jsou mi  na hony vzdálené.  Po několika pokusech  jsem byla oděna do vkusných hnědých šatiček. Dalo nám to spoustu práce, ale aby máma nevyšla ze cviku, byla nucena mě ještě dvakrát přebalit. Holt, když někdo hodně a s chutí jí, má i větší spotřebu plen.

I když jsem nevěděla, co mě čeká, těšila jsem se. Jsem ráda středem pozornosti. Líbí se mi, když na mě lidičky mluví, je legrační pozorovat je, jak si i sami za mě odpovídají. Jako bych se snad neuměla vyjadřovat! Dojeli jsme k budově uprostřed náměstí. Jaké bylo moje zklamání, když se kolem nás začalo rojit spoustu dalších dětí podobně starých jako já. „Tohle nebude jen moje představení?“ tázavě jsem pohlédla na mé rodiče spěchající s davem.  Jako vždycky nestíhali.  Všude kolem mě to šumělo, některá miminka plakala, jiná se smála. Já se rozhodla, že si to nenechám ujít jako jiní spavci. Udivuje mě, že některá miminka  neprobudí, ani kdyby se jim u hlavičky rozezněla kapela KISS. Já taková nejsem. Chci být u všeho a  taky chci chrrrrr…

Cože? Máma si zase prozpěvuje u vaření koprové omáčky? No, tentokrát to nezní tolik falešně, dá se to i poslouchat, aniž bych se musela nuceně  tvářit, že se mi to líbí. Ale to není naše kuchyň, dokonce to není ani náš obývací pokoj… Počkat – to je přeci Vítání a já ho zaspala. Ale zřejmě to byla jen chvilička. Uspalo mě to prozpěvování, přednes nějakých básniček  o maminkách a dětech a hudba vycházející z nějakého kusu dřeva, který se drží pod bradou...  Zaslechla jsem svoje jméno a pohlédla směrem, odkud se prve neslo. Slavnostně oblečený pán cosi předčítal z knihy. Moc jsem mu nerozuměla,  ale znělo to vznešeně a učeně. Snažila jsem se působit, že všemu rozumím.

Nu což, malá lest někdy neuškodí a vsadím se s vámi, že všechna miminka v sále ten chápavý výraz taky jen předstírala.   A potom se veškerá pozornost upnula k dřevěné kolébce. Jednoho po druhém nás do ní pokládali. Ale proč v ní nemůžeme spát? Tak krááásně se to houpe.  Když jsem byla  v bříšku, máma mi taky jednu slíbila, ale tak jsem spěchala na svět, že ji nestačila pořídit. A teď jsem na ni už prý velká. Tak si ji můžu užít alespoň teď…  No to ale vůbec nestálo za to!  Taková chvilička a je po všem. Chtějí nám udělat nějakou hromadnou fotku. A nebude to bolet? Spousta miminek je nespokojených. Některá mají hlad, jiná potřebují přebalit, další  vylekala ta paní s knírkem pod nosem, která mamince přála ke krásnému miminku. Náhodou, když má ta paní vkus, tak já řeknu, že vůbec nevypadala jako  náš pan soused…

Tak, a teď jsem oficiálně novým občánkem našeho města. Vůbec nevím, co si s takovou informací počít a co vlastně znamená,  ale jsem na sebe právem hrdá…

Tak zase někdy příště, vaše Beátka