Moje malá Jitulka je dítě k nezaplacení. Když byla maličká, šokovala dětskou doktorku tím, že v roce a půl znala perfektně barvy, tužku držela přímo předpisově a její mluva a zásoba říkadel a písniček byla neuvěřitelná.

Vypadá to, že se chlubím jako každá babička, ale o jejích schopnostech tu psát nebudu, ostatně se snažíme, aby se nic zbytečně neučila dopředu, aby pak její mozeček všechno správně zpracoval a neměla později problémy ve škole. Pouze si vybavuji různé její nápady.

Vnučka měla dva a půl roku a v naší vesnici dělali hasiči „Mikulášskou besídku“. Nejdříve jsem to dceři vymlouvala, že je Jitka ještě malá a určitě se bude bát. Nakonec jsem s nimi šla, bylo tam plno dětí, hudba, kolo štěstí, takže nebyl žádný problém. JItka hned začala děti dirigovat, jak se správně tancuje, na los vyhrála malé růžové autíčko, i ten párek s krabičkou pití spořádala.

Nastal ten strategický okamžik, kdy vešel Mikuláš, anděl a dva čerti, které potkat venku, asi vezmu nohy na ramena. Ne tak naše Jituška, klidně se představila a ačkoli jsme ji doma učili, aby zazpívala „Padá sníh“, spustila „Já mám koně, vrané koně…“ Celý sál z ní byl pryč.

Po rozdělování dárečků byla diskotéka a ona se klidně nechala nosit tím nejstrašnějším čertem a ještě mu nařizovala, kde ji má zanést. Domů nechtěla jít vůbec, protože muzika hrála a ona musí přece tancovat.

Jednou v létě, to měla tři roky, mi povídala: „Babičko, prosím tě, dej mi deku!“ Dostala deku, za chvíli byla na pohovce schovaná pod dekou a lákala mne, abych za ní šla do krtiny. Velmi zbožňuje večerníčky s krtečkem a tak jsem předpokládala, že si na něj chce hrát. Sedla jsem si za ní pod deku a ptám se, co tam budeme dělat. „No přece tu budeme bydlet a já ti budu vyprávět!“ Nad dveřmi visí maličký křížek, jaký ve venkovských staveních bývá často, jinak nejsme nábožensky založeni, pouze prababička, a ta se do výchovy nevměšuje. Jituška se dívala chvíli na ten křížek, pak nás zakryla dekou a začala vyprávět: „Toho Ježíška tam ukřižovali zlí lidé, já ho sundám, protože ho bolí moc nožičky a pustím ho ven.“ „No jo, ale ten Ježíšek nikam nedojde, když nemůže chodit.“ „Ale neboj, babi, abys neplakala, tak já ho neodnesu daleko, já ho zanesu k tetě Kučerové (sousedka), tam bude blízko a až se vyléčí, tak k nám přijde na návštěvu a budeme si s ním hrát.“

Přiznám se, že jsem měla, co dělat, abych zachovala vážnou tvář. Když jsem to druhý den vyprávěla sousedce, ta řičela smíchem na celé kolo.

Máme velmi nemocného a slepého pradědečka. Vždy, když jsme mu dávali léky, Jituška si sedla vedle něho a podávala mu je do ruky, později, při zhoršení jeho stavu, již přímo do pusy. Večer býval dědeček již unaven, tak jsme ho chystávali na spaní již po sedmé hodině. Jituška již v pyžámku, pod paží knížku, kterou uměla zpaměti, ostatně umí je všechny, tak bylo úplně jedno, kterou si vzala, již brala dědečka za ruku: „Dědečku, já tě zavedu spinkat a budu ti číst, aby se ti dobře usínalo." Pochopitelně, že dědečka šel uložit někdo z nás dospělých, ale pak jsme již slyšeli Jituščino vyprávění a zpěv. Potom nám přišla oznámit, že dědeček již spí, vzala si mléko, vyčistila si zuby, vyčurala se a již mašírovala s další knížkou do postýlky, pochopitelně všem dala pusu na dobrou noc.

Když jsme museli dát dědečka do nemocnice, ptala se nás, proč nemůže jít dávat dědečkovi léky a kdo mu tam čte pohádky, že je mu tam určitě smutno.

Letos o Vánocích se naučila zpívat koledy. Ale protože jí druhá babička řekla, že se zpívají u stromečku, sedla si každý den ke stromečku a přezpívala celý repertoár, podotýkám, že velmi dobře. Pokud k nám přišla návštěva a chtěla slyšet písničky, museli jsme všichni ke stromečku, jinak se žádné představení nekonalo.

Dostala hromadu dárků, ale nejvíce se jí nakonec zalíbilo, že jí prababička dala staré šátky. Namaškařila sebe i svoji mladší sestřičku a zpívala: „Princeznička na bále“ - i když byly spíše ježibabky.

Těch zážitků je velmi mnoho, zvláště jsme si s dcerou všimly, že začíná přebírat výchovu malé Janičky, to často slyšíme: „Necháš toho, Janinko! Maminka se bude zlobit a já se zlobím již teď!“ Má to svoje pozitiva, protože Janička přebírá rozumy od Jitulky a taky se jí snaží vyrovnat.

Říká se malé děti, malé starosti a velké zase velké starosti. Zatím je to krása, že je máme a dokáží nás zbavit všech starostí, které s sebou život přináší.

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10