Vrbička

     Jako osamělá máma dospívajícího kluka jsem také vyzkoušela internetovou seznamku. Kde se má taky ženská mezi třicítkou a čtyřicítkou seznámit? Na diskotéky jsem stará, navíc jsem na ně nikdy nebyla, do lázní nejezdím a nejsem typ ženy vysedávající u kávičky s lázeňskými šviháky a na čele nápis „nezadaná“ také nenosím.

Váhala jsem, zda na inzerát odepsat, nebo si dát svůj vlastní. Uvažovala jsem následovně: Odepíši, napíše mi někdo, a co dál? Buď si sedneme, což by byla hodně velká náhoda, nebo ne. A je ještě možnost, že se on zahledí do mě a ne já do něj, a pak se ho nemusím lehce zbavit. Co když bude sympatický on mně a ne já jemu?

Když si podám sama inzerát, zhodnotím odpovědi, vyberu si, budu mít víc možností. A tak jsem inzerát vložila do jedné ze seznamek. Nestačila jsem se za pár dní divit. Odpovědí přišla spousta, víc než dvacet. Vyloučila jsem okamžitě pár, které byly napsány hrozným stylem, se spoustou chyb a kde se jejich pisatelé přiznávali, jak jsou nešťastní, někteří přidali, že jsem pro ně poslední šance v životě. Tak to ne! Jeden pisatel se přiznal k touze seznámit se pouze za účelem sexuálních hrátek, toho jsem také ihned vyloučila. Nakonec mi zbylo asi deset „vážných kandidátů“.

S nimi jsem si začala psát. I ti nakonec prořídli. Jeden z důvodu, že byl doposud ženatý a dokonce se ani nerozváděl, jen chtěl zkusit, zda je lepší manželka, nebo jiná žena. Jeden byl vyloučen proto, protože psal z vězení. Ne, že bych nad takovými lidmi zlomila hůl, ale já sama jsem beztrestný člověk a představuji si vedle sebe někoho slušného a zodpovědného. Těch pár, co zbylo, jsem nakonec viděla osobně a jiskra nepřeskočila. Ještě teď se mi odporem kroutí nos, když si vzpomenu na jednoho, který strašně zapáchal. Já ale nejsem žádná chudinka, vyzkoušela jsem, co internetové seznamování obnáší, nevyšlo to, věšet se nepůjdu.

Pak ale, snad měsíc po podání inzerátu, napsal Honza. Měl v mailu pár chyb, mail byl ale pěkně napsaný. Rozepisoval se v něm také o své osmileté dcerce, kterou nadevše miloval. A Honza byl rozvedený, pracující a milující táta. To rozhodlo. Na první schůzku přišel s kytičkou a byl neskutečně galantní. Na druhou s čokoládou pro mého syna. Na třetí jsem už věděla, že ho začínám mít ráda. Vídali jsme se každičký den a brzy mi představil i svou dceru. Malá Katuška byla okouzlující holčička, takové výřečné culíkaté sluníčko. Byla jsem z ní v sedmém nebi, dokonce i můj syn mi začal vyčítat, že Kačka si všechno může dovolit. Honza si hodně s mým synem rozuměl.

Jen mi vadilo, že mluvil škaredě o své bývalé ženě. Dle jeho slov to byla příživnice, flákačka a celkově zlá ženská, s kterou ale žil devět let. On chudák jen dřel, staral se o dcerku, a ona se flákala.

     Jednou mě Honza poprosil: „Z Prahy přijede kamarád, chce tu dát svůj byt do pořádku. On žije pět let s přítelkyní, budou se brát a byt by rád prodal. Dělali mu nová okna a on potřebuje vygruntovat, vytřít, umýt okna. Nepomohla bys?“ „Ale jo, samozřejmě. Tys taky vzal mého syna na ryby, abych měla čas zajít na úřady něco si vyřídit.“ Brala jsem to jako samozřejmost. Den před úklidem mě vzal Honza k Mirkovi, abych sama viděla byt a mohla se podívat, co bude potřeba. Mirek byl padesátiletý chlap,  znali se s Honzou asi dvacet pět let, bydleli kdysi ve stejném paneláku. Tak jsme si popovídali, já zhodnotila, co druhý den vzít na úklid a zašli jsme si společně na večeři. Druhý den jsme měli po obědě sraz u Mirka. Byla tam i malá Kačka a já se moc těšila na Honzu i Katušku.

Dveře mi otevřel Mirek, pozdravili jsme se, Kačka mi vletěla do náručí, a Honza nic. Rozebíral právě skříň, kterou chtěl Mirek vyhodit. Ale ani pak si mě moc nevšímal, jen houkl přes rameno „Ahoj“. Tak jsem tam umyla okna, vytřela a uklidila celý byt. Nebylo toho málo, vše bylo zaprášené, roky nepoužívané. Ale malá Katka mi byla k ruce a při práci jsem si s ní povídala, tak mi bylo veselo. Večer mě Honza hodil autem domů, ale nahoru nešel, musel dceru vrátit bývalé manželce. Bylo mi smutno a já ho zvala aspoň na kafe. „Odvez malou a přijeď.“ „Možná, uvidím, jsem hodně unavený,“ řekl. Čekala jsem na něj zbytečně. Druhý den přišel, stěžoval si, že se s bývalou manželkou pohádal. Katuška jí řekla o mně a ona spustila žárlivou scénu. „Ale to muselo přijít. Jsi rozvedený, máš právo žít si po svém. Jsi dospělý, nikdo ti nemůže mluvit do života.“ Klidnila jsem Honzu. „Ale ještě k tomu onemocněla sestra a já se musím starat o nevlastního otce. Je po mrtvičce.“ „Je toho na tebe hodně, ráda ti pomůžu. Můžu se o něj postarat.“ Navrhla jsem Honzovi. Ale o tom on nechtěl slyšet.

Za dva dny jsme opět šli Mirkovi pomoct na byt. Honza musel náhle odejít za nevlastním otcem a já zůstala s Mirkem sama v kuchyni. „Honza mi slíbil, že zařídí vystěhování, vždyť jsem mu řekl, že vše zaplatím. Nesmím nic nosit a nakonec jsem to smýkal všechno s ním. A peníze si nechal, vždyť já nic nechci zadarmo.“ Postěžoval si Mirek. „Jaké peníze, já myslela, že ti pomáhá, protože jste kamarádi?“ Žasla jsem. „Bývali jsme kamarádi, tak před dvaceti lety, ale já tu dlouho nebyl a Honza se hodně změnil. Když jsem mu volal, je to tak půl roku, že mi budou předělávat byt a já budu potřebovat pomoc, řekl mi, že ani kuře zadarmo nehrabe. A já si dost vydělám, on ví, že podnikám a daří se mi. No a tak jsem slíbil, že vše zaplatím. Řekl jsem mu, ať najme firmu, aby nemusel on sám.

Dokonce jsem mu řekl, ať zařídí kontejner, který zaplatím. No a přijedu, část práce udělám a on ještě shrábne peníze. Dal ti za to mytí a uklízení? Vždyť ses tu taky dost nadřela.“ V tu chvíli mi vše přišlo líto. Ne, že bych nějaké peníze chtěla, pomáhala jsem, protože Mirek potřeboval pomoci a byl to Honzův kamarád. Ale já bych si nikdy nenechala cizí peníze, zvlášť, když by patřily mně blízkému člověku. A Honza si bez uzardění nechal, co patřilo mně. Nestyděl se pak ani litovat, jak se u Mirka nadřel. „A kolik jsi mu dal peněz?“ „No, tři tisíce. Řekl jsem mu, ať ti aspoň tisíc dá.“ „Nedal.“ Přiznala jsem.

     Honza se za dvě hodiny vrátil, nechal se od Mirka pozvat na večeři a moc se divil, že nemám chuť. Neměla jsem. „Tak já k tobě pak přijdu.“ Houkl a odcházeli.

     Když večer přišel, měla jsem zlou náladu. O penězích jsem mu nic neřekla, ať si je nechá, ale vyčetla jsem mu, že jsem přišla uklízet a on mě tehdy ani nepřivítal. „Ale já měl práci,“ řekl. „Ale ani pak ne…“ „No jo, no, ty naděláš.“ A zas se začal litovat, že se v jednom kuse hádá s bývalou manželkou, má starosti s nevlastním otcem a ještě chodí do práce. „Ale já mám taky své starosti.“ Oponovala jsem. „Jaké ty můžeš mít starosti? Vy ženské jen sedíte na zadku.“ „A taky chodím do práce.“ V té době jsem měla při práci ještě malou brigádu. „Ale ta tvá práce je mnohem lehčí než má.“ „Tak ses měl lépe učit!“ Vyjela jsem. „No jo, vy se jen flákáte, nic vám ženským není po chuti.“ To byly věty, které jsem už slyšela. Mluvil tak o své bývalé manželce. A tak jsem ho vyhodila se slovy, že se s ním rozcházím. Myslela jsem, že bude protestovat, ale on mi pak ještě poslal esemesku: „Už tě nemám rád.“ A tak skončil náš vztah.

     Jenže mně to vše přišlo najednou líto. Už jsem ho nějakou dobu znala, Kačenku jsem měla ráda jako svou dceru a pořád jsem ho měla trošku ráda. Nevěděla jsem proč, ale měla. A tak jsem večer nemohla vydržet sama doma. Syn usnul a mně bylo smutno. Oblékla jsem se a vyšla ven. Najednou jsem stála před Mirkovým barákem a brečela do kapesníku. Zazvonila jsem na Mirka a on mě pozval dál. Brečela jsem v cizí kuchyni před vlastně cizím chlapem a vše mu vyprávěla. Mirek se na mě vážně podíval: „A proč ho máš ráda? O čem si povídáte? O knihách, o horách, co miluješ? Pokud já vím, Honza nikdy nebyl na výšlapu a číst taky nečte.“ „Já vlastně nevím.“ Kňourala jsem. „Vlastně, on se jen litoval. Povídal o své bývalé ženě, jak na něj byla zlá. Jak chodil do práce, dřel a ona se jen válela doma na zadku. A Kačenku mám ráda.“ „Ale Honzova žena dělá zdravotní sestru! Chodí na směny a o dceru se vždy dobře starala. Ano, i Honza se o holku staral, ale pak Heleně, tak se jeho bejvalka jmenuje, začal běhat za ženskýma, proto se s ním rozvedla.“ Vyprávěl Mirek a já se nestačila divit. „A není to tak, že máš radši malou než Honzu? No schválně, koho máš radši?“ Ptal se dál a já zjistila, že nedokáži na otázku odpovědět. Jen jsem si uvědomovala, že od chvíle našeho seznámení jsem nebyla na výšlapu, a na bazén, kam jsem kdysi chodívala pravidelně, jsem se dostala jen jednou se synem. A taky to, že vždycky, když hlídal Honza svou dceru, vodil ji k nám na večeři a já běžně vařila pro čtyři lidi. Ale bolest ještě chvilku trvala.

Po tři dny, které zbývaly do Mirkova odjezdu zpět do Prahy, jsem večer co večer chodívala k němu. Seděli jsme u kávy a povídali si u něj v kuchyni. Měla jsem zvláštní pocit bezpečí. Mirek byl fajn, dalo se s ním povídat o všem. Dovolila jsem si s ním sedět sama v bytě, protože jsem věděla, že má v Praze přítelkyni. Stal se mým dobrým kamarádem. Před odjezdem jsem mu řekla: „Trošku mi bude po tobě smutno, vrbičko.“ Ano, Mirek mi dělal celé ty dny vrbu a já se úplně dostala ze smutku. Nakonec jsem byla ráda, že jsem se zbavila nepravého partnera a získala kamaráda, který mi občas zavolá přes skype nebo pošle krátký mail.

     A co Honza? Nevím. Jen ze zvědavosti jsem jednou zadala jeho jméno do internetového vyhledavače. Vyjel mi asi na patnácti seznamkách! Asi je stále sám. Která žena by toužila být „línou příživnicí“ v očích člověka, kterého má ráda? 

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10