Zima je krásná, hlavně když napadne sníh, jiskří mrazík a stromy jsou obalené sněhovým prašanem. Jako dítě jsem si zimu náležitě užívala nejvíce, když jsme s rodiči jezdívali na podnikovou chalupu v Orlických horách, kde parta tatíků zvelebovala prostředí a okolí chalupy, maminy společně vařívaly pokrmy, a my? Holky a kluci??? My byli hlavně na vzduchu, lítali jsme společně po lese a po kopcích.
Po celé své dětství jsme jezdili na chalupu s přáteli o víkendech, o vánočních, o pololetních a letních prázdninách. Chalupa byla v krásném tichém údolí a za ní byl kopec, kde jsme se vyžívali v zimních radovánkách. Pilovali jsme tu společně s rodiči první krůčky na lyžích. Běda, když jsme s velikým nadšením rozjeli lyžovačku, nebo sáňkařské závody z uklouzaného kopce, kde na jeho konci tekl horský potok. Několikrát jsme skončili v ledové vodě. I když zas tak ledová jako je teď nám nepřipadala, nebyli jsme tehdá tak zhýčkaní. Tenkrát nás tatíci vychovávali ve sparťanském duchu a pravidelně jsme konali ranní očistu právě v tomto dravém potoce, v zimě i v létě. Výstavba koupelny se budovala, až když jsme odrostli dětským střevícům.
V šedesátých letech byla několikrát zima zvlášť kouzelná a třpytivá. Na školách byl nedostatek uhlí a tak naše pololetky byly někdy až tři týdny. Jak jsme se vždy těšili, aby bylo dlouhodobě pod -10 stupňů a zamrzlo na skládkách uhlí, aby se mám pobyt na horách protáhl. Prázdninám se říkalo ,,uhelné,,. Rodiče se vystřídali s dovolenou, aby nás ohlídali a navařili dobroty a my děti tak prožily pohádkovou zimu. Tehdá byly vysoké závěje, i silnice byla zavátá až 3 m do výše. Do chalup se vcházelo někde sněhovým tunelem, jinde byly vidět jen střechy s kouřícím komínem. K tomu svítilo mrazivé slunce, obloha byla šmolkově modrá a sníh se nádherně třpytil.
V zimě bylo na chalupě nejveseleji. Na zasněženém kopci za chalupou jsme pravidelně závodili a na konci zimní sezony se pořádaly i sjezdy v maskách - jak na lyžích, tak na pytlích naplněných slámou, ti odvážní na lopatě, nebo v lavoru.
Mé první lyže v dětství byly ,,Jasanky,, - bez kovových hran s řemínkem na špici, obuv se připevnila spirálovou pružinou a ta se po straně zacvakla. Na nohách jsme mívali specielní lyžařské gumové boty-lyžáky. Na takových lyžích jsme mohli po kopcích běžkovat a sjíždět. Ale nemyslete si, tehdejší lyže nebyly ještě tak dokonalé jako teď, byly hlavně universální ,,sjezdo-běžky,, a na nich jsme se hlavně mohli vydávat na nedaleké výpravy.
Ráda a s úsměvem vzpomínám na naše tradiční celodenní výšlapy na Šerlich a Velkou Deštnou. To mám dětem bylo asi 10 let, hrdě jsme si myslely, že umíme už skvěle sjíždět z kopce a v lyžování, že jsme zdatnější. A tak se s námi pyšní tatíci vydali na dlouhou túru. Po nekonečném pochodu po hřebenech Orlických hor nás čekal dlouhý sjezd z Velké Deštné do Luisina údolí. No snad to ani sjezd nebyl, dalo by se to nazvat ,,kotrmelcový sešup,,. Nadšení a neobyčejný zážitek jízdy nás hnal dolů, po lesní úzké cestě z vrcholu hor. Stezka byla pokrytá čerstvě napadlým sněhem, neupravená, prudká. Tady se mám skvěle osvědčily bambusové hole. Lyže jsme nastavili do pluhu a bambusky nachystali mezi rozklepané nohy, pro lepší brzdění jsme na nich občas i seděli, a kdo to v zatáčce nevybral, tak jízdu zabrzdil ve větvích některého mladého stromku vzrostlého vedle cesty. První sjezdař to měl trochu těžký, často nevěděl kudy kam, ale vždy předvídal, že nějak dojedeme. Dojížděli jsme na chalupu téměř za tmy, ale šťastní, bez modřin, občas s roztrženou větrovkou, nebo s roztrženými šponovkami.
Ten čas od prvních jízd na lyžích mně uběhl rychle, zůstávají jen vzpomínky na krásně prožité dětství na horách, kdy zima pro naše radovánky byla krásná, nestudila, sníh jsme si užívali se vším všudy. Zima je krásná i teď, stačí si vyjít na chvíli do zasněženého parku, do lesa, do polí a rozjímat.
Hanina51 – čtenářka
ChytráŽena.cz