S touto úžasnou paní jsem měla možnost se osobně setkat, i když jen na krátkou chvíli a tenkrát jsem si toho ani moc nevážila. S odstupem času ale vím, jaké štěstí jsem měla a tu vzpomínku mi už nikdo nevymaže.

Paní režisérka tehdy točila dokument o nezletilých matkách a jejich dětech. Můj synek se tehdy zrovna narodil a v porodnici se o tom sestřička jen tak mimochodem zmínila. Napůl v polospánku jsem to odkývala (synek patřil mezi nespací a já mezi nezkušené). Druhý den na mě v návštěvní místnosti čekala paní Chytilová (ani dnes už nevím, jestli s kameramanem nebo bez). Trochu jsme si povídali, něco jsem podepsala a domluvily jsme se, že se po šestinedělí zase sejdeme.

Přišlo mi úžasné, že mi docela samozřejmě vykala a i jinak se chovala, jakoby před sebou měla hotového dospělého člověka, což se o některých sestřičkách na oddělení nedalo říct ani náhodou. Oslovování křestním jménem, nebo jako „tadle neplnoletá,“ bylo docela normální. Tím spíš, že jsem se hned po porodu zapsala u personálu jako potížistka, která chtěla mít dítě hned u sebe a odmítla čekat na velkou vizitu. Byla jsem holt od manžela-zdravotníka dobře poučená o svých právech a vyžadovala je.

Problémy začaly hned po příchodu domů. Řekla jsem o zajímavé novině tchýni a ta ji obratem roznesla po celé vesnici. A co hůř. Pěkně barvitě. Nezamlčela nic, takže za chvíli všichni věděli, že „to je ta sedmnáctka s děckem, co bude v televizi,“ a každou chvíli mi to někdo vmetl do tváře. Manžel byl tehdy naštvaný také a já slibované natáčení začala vášnivě nenávidět. Necouvla jsem, to by mi tchýně neodpustila.

Původně se mělo filmovat v parku, ale protože venku bylo to pravé podzimní sychravé počasí, zdrželi jsme se tam jenom chviličku (a já kvůli tomu dvě hodiny pracně pucovala flek na korbičce). Byly tam ještě dvě další mladé maminky s miminky, které si to celé užívaly. Já byla bohužel celou dobu protivná a synek po mě, což mě dodnes mrzí.

Paní Věra mě ale nikdy nenapomenula nebo něco podobného. Chovala se k nám ke všem stejně. Byla velmi bezprostřední, vyprávěla hodně historek o dětech a poslouchala ty naše. V mezičase doslovala běhala po místnosti a hledala ten nejlepší záběr – neváhala kvůli tomu několikrát vylézt na skládací žebřík a posunovat ho po místnosti. Až do omrzení pak upravovala jedno světlo, dokud nebyla úplně spokojená. Její energie mě fascinovala, protože už tehdy to byla dáma v letech.

U rychlo-kávy pochválila i moji bábovku, i když teď vím, že určitě byla příšerná, protože vajíčka jsem nevyšlehala pořádně a pomohla si větším množstvím kypřícího prášku. Brr. Nijak se nepozastavovala nad střídavým pláčem našich dětí (přičemž ten můj byl zdaleka nejvytrvalejší) a vytasila se i se zásobou papírových plínek pro jednu maminku,jejíž dítko stihlo za během chvilky zlikvidovat tři.

Rozešli jsme se asi po třech nebo čtyřech hodinách. Já byla ráda, že už to mám za sebou a na zvědavé otázky tchýně jsem jen bručela. Ještě pár týdnů mě s tím všichni otravovali a pak dali pokoj. A já už se k tomu nechtěla nikdy vrátit. Dodnes vlastně nevím, jaký dokument to byl a jak to vlastně celé dopadlo. Všechny papíry jsem totiž vzteky zmuchlala a zahodila.

Opravdu mě mrzí, že jsem si tenkrát neřekla třeba o podpis nebo o společnou fotku. Byla jsem zkrátka mladá a hloupá. Něco o paní Chytilové jsem si přečetla až mnohem později, kdy mě manžel začal zasvěcovat do klasických český filmů a další tvorby, kterou jsem vůbec neznala. Za tuto vzpomínku jsem ale moc ráda a nějaký podpis na tvrdé kartičce se tomu nikdy nemůže vyrovnat.