Vzpomínka na taneční

Taneční. Jen jsem si na tu dobu vzpomněla, mám najednou takový ten příjemně šimravý pocit motýlích křídel v břiše. A to už je to skoro dvacet let. Bylo mi patnáct, chodila jsem do druháku na střední a skoro celá naše třída se hromadně přihlásila do tanečních. Vlastně jsem o to moc nestála, dokonce i naši mi to rozmlouvali, ale co, přece nezůstanu jako jediná mimo.

Prázdniny utekly jako voda, přišel podzim a s ním nejen začátek školního roku, ale také zahájení tanečních kurzů. Jak se blížil onen sobotní večer, rostla má nervozita, strach, ale také očekávání. V nových šatech, s načesanými lokýnkami, poprvé lehce nalíčená a pochopitelně v doprovodu rodičů jsem vyrazila do okresního města, kde se taneční konaly.

Budu to umět? Přijde pro mě vůbec někdo tancovat? Věděla jsem, že spousta mých spolužaček je s někým domluvená a tanečníky mají zajištěné. Já ne. A hlavně na první pohled je jisté, že holek je tu o dost víc než kluků. To bude ostuda, až tu zůstanu sedět a nikdo si mě ani nevšimne.

A je to tady. Dámy na jednu stranu, pánové na druhou, pár slov na úvod a „Pánové, zadejte se…“  Přes dobré rady maminky a babičky nesedím v první řadě, ale minimálně ve třetí, někde úplně vzadu a moc nevidím, co se přede mnou na parketu děje, jen slyším ohlušující dupot a úprk a klouzání nových naleštěných bot patřících těm už teď zpoceným klukům v bílých rukavicích a škrtících motýlcích. „Smím prosit, slečno?“ Zvednu hlavu a musím pořádně vysoko, přede mnou stojí moc hezký kluk, vyšší minimálně o dvě hlavy, ramenatý svalovec,  podlomila se mi kolena. Vybral si právě mě. Z komentářů svých rodičů jsem se později dozvěděla, že to nebylo tak, že by se chtěl probojovat do poslední řady právě ke mně, ale nějak se nezúčastnil toho hromadného bojového úprku a pomalým krokem si došel a probral to, co zbylo. Nicméně mou radost a nadšení nic zkazit nemohlo.

Míru, tak se jmenoval, jsem znala od vidění, chodil k nám do školy, byl o rok starší a byla to „známá firma“. Každou chvíli nějaký průšvih, často jsem ho vídala kouřit někde za školou, obklopeného vždy suitou holek obdivovatelek. Já jsem byla hodná, tichá, neprůbojná holka, rodiče mě drželi zkrátka, a tak mi ten drzý playboy dost imponoval.

Hned při prvním tanci jsme se dohodli, že spolu budeme tancovat celé taneční. Pak i Míra zrychlil své tempo a spolu s ostatními spolubojovníky klouzal ve svých lakýrkách přes celý sál, aby mě náhodou k tanci nevyzval někdo jiný. Dokonce propracoval systém, jak se vyhnout i povinnému střídání partnerek, které občas nařídil taneční mistr. Ani jeden z nás nebyl taneční typ, navíc ten obrovský výškový rozdíl nám téměř znemožňoval jakoukoli koordinaci pohybu, takže tancování nám opravdu moc nešlo. Ale nám to nevadilo, většinou jsme poťapávali na místě někde v koutě pod balkónem a povídali si.  Jedinou naší starostí bylo vyhnout se pátravým pohledům tanečního mistra a jeho pomocníků.  Maminky, které nás pravidelně doprovázely, nás pyšně pozorovaly a říkaly si, jak to těm dětem sluší. Myslím, že opravdu slušelo. Nejsem a nebyla jsem nikdy žádná křehotinka, ale vedle dvoumetrového a skoro stokilového lamželeza jsem vypadala jako panenka. Navíc moje babička byla vyhlášená švadlena, která dokázala vykouzlit během jednoho odpoledne dokonalý model, většinou přešitý z jejích originálních plesových šatů, takže jsem měla na každé taneční nové šaty, jaké nemohla mít žádná jiná. Tak jsme si pěkně proplouvali nedotčeni nástrahami klasických a latinsko-amerických tanců. Kromě tanečních jsme se začali pravidelně vídat i ve škole a taky mě naši konečně začali pouštět na taneční zábavy, pod podmínkou, že mě Míra vyzvedne a zase doprovodí domů.

Jednou taneční mistr oznámil, že příští hodina se z technických důvodů nebude konat v sobotu večer, ale v neděli odpoledne.  Nevím proč, ale Míra vymyslel, že si přece nebudeme kazit neděli tajtrlíkováním v kulturáku, mně to bylo více méně jedno, ale ve svém nebetyčném obdivu jsem souhlasila skoro se vším, co vymyslel. Jen mi bylo jasné, že naši nebudou mít pro nějaké ulejvání pochopení. „Nech to na mě“, Míra měl hned připravený plán. Vašim řekneme, že já jedu za strýčkem do Paříže, a našim pro změnu, že vy musíte na pohřeb na Slovensko. Kam na ty nápady chodil, vážně netuším. Nechtěla jsem rodičům lhát, ale vlastně jsem ani nemusela. Můj neohrožený tanečník si vzal všechno na starosti, zašel za mojí maminkou a dlouze jí vysvětloval, že on opravdu nemůže příští neděli přijít, a že je tedy zbytečné, abych chodila já.
Uplynul týden, přišla neděle a u nás bohužel probíhaly přípravy na taneční.

Nepomohly slzy ani vztekání, že tam zůstanu na ocet, že se mnou nikdo nebude tancovat, prostě se jelo. „Když tam nebude Míra, aspoň budeš dávat pozor, jaký nový tanec se budete učit a pak mu to ukážeš.“ Hmmm. Ani jsem neměla chuť se nějak extra strojit a česat. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme se hned u šaten potkali s Mírou a jeho maminkou. „Jéé, paní Nováková, vy nejste na  pohřbu?“ „A vy nejste v té Francii?“  Ve mně by se krve nedořezal, vím jen, že jsem zrudla až za ušima a vůbec nevím, jak to Míra maminkám vysvětloval. Později jsem se dozvěděla, že u nich doma přípravy probíhaly úplně stejně jako u nás, můj hrdina prostě musel poslechnout maminku, vyleštit lakýrky, uvázat motýlka, natáhnout bílé rukavice a jít dávat pozor na nové taneční kroky, které pak Evičku naučí, když ona je chudák na  tom pohřbu.

Do konce tanečních jsme podobných zpestření zažili ještě několik. A já jsem postupně zjišťovala, že ten můj školní hrdina zas tak velký hrdina nebude a i když to na sobě nedá znát, maminky se bojí a doma poslouchá na slovo. Nicméně jsme spolu prožili nejen taneční, ale i skoro celou střední školu. Pak jsme se rozešli každý na jinou vysokou, na venkovské taneční zábavy a diskotéky nebyl čas, já jsem poznala svého budoucího muže (mimochodem taky o dvě hlavy většího a tanec nám moc nejde) a okouzlení z mého neohroženého tanečníka postupně vyprchalo. Zůstaly jen úsměvné a příjemné  vzpomínky na první taneční a na první lásku.