Vzpomínky na dědu - Děda opravář

Můj děda byl hodně šikovný a většinu oprav v domě vždy zvládal sám. Vyznal se například i v elektřině. Jednoho dne se dědovi a babičce rozbila televize. Když jsme šli babička, naši rodiče, sestra a já do města na nákupy, babička řekla, že se tam podívá i po opravně, kde by televizi opravili. Děda přikývl a jako jediný zůstal sám v baráku.

Prochodili jsme město, stavili jsme se do cukrárny a nakonec jsme i vypátrali opravnu, kde by televizi opravili. Po několika hodinách jsme se unavení vrátili domů. Děda nás vítal se šroubovákem v ruce. Pak se přesunul ke dveřím do obýváku a u těch zůstal stát. Babička se snažila projít do pokoje, ale děda tam stál jako sloup a, zdálo se, nehodlal své místo opustit. „Pustíš mě, dědečku?“ zeptala se babička. „A co tam chceš? Já ti to podám,“ nabídl se galantně děda. Ale babička trvala na tom, že chce vejít do pokoje, a tak musel dědeček odstoupit. Jakmile babička vešla do pokoje, ozvalo se z něj: „Já tě, dědku, přetrhnu!“ a „Cos tu dělal?“ a taky „Jakmile člověk vytáhne paty z domu, už tu má z věcí kůlničku na dříví!“

Babička bývala vždy klidná osoba, a tak nás její chování překvapilo. Ještě jsme totiž nevěděli, proč se babička tak rozčiluje. Udiveně jsme zírali na dědu. Ten řekl: „Já věděl, že babička bude nadávat.“ A stál uprostřed kuchyně a tvářil se nešťastně. Když jsme pak vešli do pokoje, viděli jsme bedýnku, která ještě před naším odchodem do města bývala televizí. Chyběla jí celá obrazovka. Z té zbyly jen střepy.

„Já jsem chtěl tu televizi jen opravit,“ omlouval se smutně dědeček a v ruce pořád držel šroubovák. Tak tato „oprava“ se dědovi poněkud nepovedla.
„Tak to už do té opravny nemusíme,“ řekla babička, když se uklidnila. Ale děda trval na tom, že televizor do opravny zanese. „A co by tam opravovali, vždyť chybí celá obrazovka?“ lamentovala babička.

Když děda do opravny přece jen šel, byl tak rozrušený, že do provozovny, která měla „dvoudveře“, jednou půlkou se vcházelo do opravny a druhou k fotografovi, vešel tou druhou stranou dveří. Pan fotograf právě fotil rodinku pro svatební foto. Děda vešel a jak přes televizi pořádně neviděl, kam vchází, halasně pozdravil: „Dobrý den, tak jsem tu s tou televizí.“

Divil se pan fotograf i seřazená rodinka. Děda fakt vypadal, jako by se šel fotit s rozbitým přístrojem. Snad, aby zvěčnil to, jak televizi dobře opravil. Ale divil se i děda, když konečně televizor postavil na stůl před sebou a spatřil vyjukané svatebčany…

No a v opravně, do které se pak dostal, mu řekli, co už předtím říkala babička: Oprava by vyšla dráž, než nový televizor. „Jó, pane, obrazovka je drahá. Kdopak se v tom vrtal?“ byl zvědavý pan opravář. A děda s vážnou tváří: „Ale, kamarád si myslel, že to opraví.“ Dědeček se ke své šikovnosti nepřiznal a chtěl rychle vycouvat z provozovny. „Tu bedýnku si vemte. Co my tady s ní?“ zeptal se ještě opravář. A tak děda s bedýnkou, co byla televizí, zase odpochodoval na ulici a vyhodil ji do nejbližšího kontejneru.