Vzpomínky na kukuřičné pole

Fotografie, kterou vám chci ukázat, vypadá na první pohled docela obyčejně. Když se pozorně zadíváte, uvidíte na ní hromady velkých klád na hlinitém dvorku, v pozadí s chřadnoucím lesem. Ale kdybych stejně místo vyfotila před patnácti lety, zelenal by se přes celý objektiv svěže zelený kukuřičný lán…

Kukuřičné pole bylo vždycky naše oblíbené místo, když jsme byli děti. Co se pamatuji, rostla na tom místě pouze kukuřice. Jen jednou nám tam místo ní naseli řepku olejku, ale zase od toho upustili. Kukuřici se tady prostě dařilo nejlépe. Pole kukuřice bylo krásné v každém ročním období.

Na jaře jsme fascinovaně pozorovali ploužící se traktory, které vysévaly do zorané země kukuřičná zrna. Netrvalo dlouho a na povrch se začaly drát drobné zelené prstíky. Chodili jsme se na ně dívat a popoháněli je k růstu – i když teď vím, že těch několik konviček vody, uloupených ze zahrady, nemohlo mít na tak velké pole žádný vliv. U lesa se začaly objevovat stopy srnek, které chodily jemné výhonky spásat a  když jste měli štěstí, mohli jste je navečer nebo brzy zrána i spatřit. Bylo jich tu celé stádo a nikdy nechyběli ani malí srnečci.

Když byly rostlinky kukuřice větší, neznali jsme lepší zábavu, než skrz pole chodit a vytvářet cestičky a bludiště. Dospělí nám to sice zakazovali, ale co si dělala banda 6-8letých špuntů z nějakých zákazů. Když začínaly vyrůstat malé zelené kukuřičné klásky, chodili jsme na ně každý den – neznám nic lepšího na svačinu. Spolu s malými kukuřičkami rostly i stvoly, které je nesly, takže brzy byly vyšší než my a dalo se v nich snadno ztratit. Rozběhli jsme se po poli a pak se vzájemně svolávali. Byla to velká legrace.

Kukuřice uzrály a kombajny je přijely sesbírat. Před nimi vždycky z pole prchala spousta zvířat. Hlavně zajíci, ale také koroptvičky a bažanti. Sem tam i nějaká srnka. A když bylo pole sklizeno, sloužilo nám jako skvělé stanoviště pro podzimní pouštění draků – směrem k lesu se totiž mírně svažuje, takže stačilo rozběhnout se po kopci dolů a drak vyletěl k obloze jako o závod. A v zimě jsme zase vyšlapávali do sněhu cestičky a leháním na zem vytvářeli andělíčky. Dalo se tu i sáňkovat i bobovat.

Jednoho jara ale na pole traktory nepřijely. Vystřídaly je bagry, které začaly hloubit základy pro továrnu na nanuková dřívka. A tím skončily naše bezstarostné kukuřičné roky. Z našeho domku na samotě u lesa se brzy stal domek uprostřed vesnice, protože i velký sad se z velké části změnil na obytné parcely s nově postavenými domy pro dělníky továrny. V továrně se pracuje ve dne v noci kromě neděle.

Už není slyšet kvákání žab od nedalekého rybníka a před les se nechodí pást srnky. A cestička, která dřív vedla kolem kukuřičného pole směrem k lesu, vás dnes zavede jen ke skladišti kulatiny a k několika nezdravě vypadajícím stromům, pod kterými nerostou na podzim ani houby. A takové to tu kdysi bývalo krásné…