Jako malá holka jsem vyrůstala na horách, přesněji řečeno v Krkonoších na Pomezních boudách, Horní Malá Úpa. Moc ráda do dneška na tu dobu vzpomínám, hlavně na zimu, když tam tenkrát napadl sníh, tak ho byly rovné dva metry.
To byl ráj pro nás děti, stavěli jsme bunkry a můj taťka jako
truhlář nám vyrobil do našeho příbytku lavici a stůl, svítili jsme si tam svíčkou a tento byteček
nám vydržel prakticky celou zimu.
Zima nám dětem přinášela i další výhody v podobě uhelných prázdnin, když byl
velký mráz, anebo když delší dobu padal v kuse sníh, tak do naší pětitřídky nemohl z Maršova
přijet pan učitel. Jelikož jsem bydlela s rodiči na hotelu, oba tam byli zaměstnaní, tak i o jinou
zábavu bylo postaráno.
Jednou přijel na dovolenou akademický sochař a vyrobil nám ze sněhu s naší
velkou pomocí sochu ledního medvěda.
Taky jsem se vytrvale účastnila lyžařských závodů s dětmi rekreantů, a jelikož
jsem na lyžích vyrůstala, tak rodiče s oblibou říkali, že jsem dřív lyžovala
než chodila, tak jsem většinou dojela do cíle první a ten pomeranč za vítězství
skvěle chutnal.
Letos po čtyřiceti letech jsem se spolu s rodinou vypravila
na ta místa, kde jsem vyrůstala, a měla jsem radost, že tam doposud stojí jak
hotel Družba, tak i Hořec a dokonce i budova školy, do které jsem chodila, i ta
Pomezní bouda na bývalých hranicích s Polskem stojí. Pouze kde stávala ubytovna
pro zaměstnance je solárium, sauna a posilovna.
Jak jsem tam tak stála, tak jsem si říkala, jak by asi vše dopadlo, kdyby nám tam tenkrát nezrušili školu, a já se s bráškou a rodiči nemusela odstěhovat. Byla to moc hezká léta dětství, a i když jsme chodili oblečení docela nalehko, tak jsme skoro nemarodili.
Olina1 - čtenářka
ChytráŽena.cz