Za trochu lásky šel bych světa kraj…

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

(Jaroslav Vrchlický)

Kdo by neznal tyto nádherné verše Jaroslava Vrchlického, které překonaly hranice staletí i tisíciletí a jsou stále aktuální! Vždyť s láskou se setkávali naši pradávní předkové stejně jako my dnes a troufám si říct, že i v čase budoucím láska jako taková nezahyne.

Při vyřčení slova láska se nám nejčastěji vybaví milostný cit mezi mužem a ženou. Ale to je ve své podstatě až závěrečné setkání většiny lidí s láskou. To první jemné poznání nepoznaného, kdy se učíme vůbec rozlišovat tento cit, to je hned po narození, kdy většina miminek bývá skutečně zaplavena láskou mateřskou. Říkám většina, protože pořád se ještě stává, že čas od času bývají nalezena v lepším případě prochladlá, v tom horším už mrtvá, novorozeňata pohozená někde v igelitové tašce v popelnici. A to si říkáme civilizovaná společnost!

Mateřská láska trvá (tedy v návaznosti na předchozí slova by měla trvat) prakticky celý život. Rodiče nepřestanou milovat své děti, ani když jim bude osmnáct nebo padesát let – budou to přece pořád jejich děti. A zpětná vazba by tady také měla fungovat, i když.… Mnohdy se stává, že ačkoliv děti byly zahrnovány láskou, samy tuto opětovat neumějí. Kde se stala chyba? Možná žijeme poněkud hekticky a tím, že máme všeho většinou dostatek někdy i nadbytek a všechno je nám na dosah, si přestáváme vážit takových základních lidských citů, jako je radost, štěstí nebo třeba i smutek. Všechno nám to mnohdy splývá v jedno jakési absurdno, kterým jen stěží občas prosvitne kousek jasu.

Však mateřská láska nám zcela pochopitelně a náležitě vývoji brzy nestačí, a tak si hledáme lásku jinou – k dívce nebo k hochovi. Často se tak děje vlastně ještě daleko před tím, než daný jedinec dospěje, třeba v mateřské škole. Ale protože roky jdou dál, tak i my postupujeme do dalších typů škol a pomalu se měníme v mladé muže a mladé ženy a získáváme náhled a názor na další a stále nová kritéria, která požadujeme od svého partnera.

Snad nejznámějším literárním příběhem o lásce je klasický příběh pana Shakespeara. Montekové a Kapuleti – dva dlouho znepřátelené vážené rody italské Verony. Kdo by neznal tragický osud Romea a Julie, jenž se stal předlohou spousty divadelních, televizních i knižních zpracování v celém světě. Nešťastný příběh milenecké dvojice, která kvůli falešným předsudkům svých předků marní své mladé životy i svoji lásku.

Snad nešťastná náhoda, snad zákon schválnosti způsobí celé nedorozumění, které se pomalu mění v tragédii, ale ke kterému by však ve skutečnosti vůbec nemuselo dojít, kdyby dospělí, tedy rodiče oné zamilované dvojice, dokázali v sobě potlačit jistou nenávist pramenící z pouhého omylu nebo snad ze zaujatosti jedněch vůči druhým a naopak, či z pouhého nepochopení a neochoty vyslyšet jeden druhého. Kdyby se dospělí dokázali chovat jako dospělí a nevyhledávali si důvody k rozbrojům. Kdyby nebyli malicherní. Kdyby dokázali využít svého taktu a svojí inteligence. A především kdyby byli tolerantní. Kdyby… Na tomto slovíčku už ztroskotalo mnoho vztahů, které zpočátku vypadaly velice láskyplně.

Ale je vůbec ještě láska moderní? Co se vlastně dnes „nosí“? Podívejme se kolem sebe, zdá se mi, že dnešní mládež už není tolik romantická, jak to známe třeba z filmů (a nemusíme sahat ani příliš hluboko do historie – stačí se podívat třeba na Top Gun nebo dejme tomu Pretty Women, ale je i spousta dalších dobře ztvárněných filmů o lásce), není tolik zamilovaná a není tolik šťastná. Oni se sice také vodí za ruce, a také se líbají, jenomže se mi zdá, že to není to opravdové cítění, ta opravdová krása vztahu. Je to jen určitý postoj, jakési gesto – jen se všichni podívejte, jak se máme rádi! A přitom vlastně vůbec neví, co to všechno obnáší to prosté „mít rád“. Dnešní mládí často používá příliš silná slova a výrazy, ale často bohužel nesprávně nebo na nesprávném místě. Je zbytečné mrhat tolika zbytečnými slovy, když neznáme jejich pravý význam. Ani cizí řeči se nenaučíme bez pochopení smyslu, a láska může být v přeneseném slova smyslu jako cizí řeč. Někomu zůstane tato řeč nadosmrti utajena.

Dávní pěvci pěli o lásce nádherné a oslavné písně. Byl to nekonečný zdroj inspirací. Pro umělce jistě tento zdroj nevyschl, ale pro ty skutečné, životní aktéry, je láska už jen slabý pojem, často zaměňovaný třeba s pojmem „mít někoho“. Vcelku je vlastně jedno koho, prostě někoho, abych nevybočoval z řady. Stejně tak se pojem „láska“ často zaměňuje za pojem “sex“. Možná i z toho pramení dnes poměrně rozšířená nevěra. Někdy se mi zdá, že se v tomto směru řítíme do záhuby, nevěra nám mnohdy připadá jako docela normální životní peripetie. Ostatně ono se mi to nezdá, je prý skutečně podložené, že 90 % manželství někdy prošlo nevěrou alespoň jednoho z manželů. To je skoro většina…

Žijeme v moderní době, kdy se u nás za nevěru už nelynčuje na náměstí, ale možná bychom i právě proto mohli být svým způsobem rozumnější a chovat se jako inteligentní bytosti a ne jako divoká zvěř. Láska je přece cit vyznačující se náklonností jak fyzickou, tak psychickou, a jedno bez druhého nemůže mít dlouhého trvání. Věřím, že po té skutečné lásce prahne každý z nás a je jen otázkou času nebo štěstí, kdy a zda-li vůbec nám bude tato dopřána poznat a vychutnat.

Učme se v první řadě lásku sami rozdávat, ale ne každému ani na požádání. Učme se lásku také přijímat, protože ač to zní možná podivně, jen tak ji budeme schopni také umět opětovat. Ten, kdo nikdy neviděl slunce je přece nemůže dokázat věrohodně namalovat.

lenkajitu – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete