15. květen - Mezinárodní den rodiny

Rodina, ta dělá z našeho domova skutečný domov. Bez ní by byl jen domem, pustým a prázdným. Rodina, místo, kde by se každý z nás měl cítit krásně, v bezpečí a v pohodě, kam by se měl vždy těšit a kde by měl v těžkých chvílích najít oporu. MĚL! Ale ne každý má to štěstí...

Jsou různé rodiny, velké, malé, úplné i neúplné... Není však důležité, kolik členů vaše rodina má, ale jak funguje a zda vůbec. Ve světě se na rodinu pohlíží různě. Vyspělé západní státy většinou jako rodinu označují pouze rodiče a jejich děti. Méně vyspělé země třetího světa (v tomto ohledu spíše více vyspělé) počítají do rodiny širší příbuzenstvo – bratrance a sestřenice, strýčky, tetičky, prarodiče a vnoučata... (Ještě mnohem více lidí zahrnuje pojem rodina v muslimských zemích, kde je chápána jako celý klan, patří sem tedy i velmi vzdálení příbuzní. Není pak výjimkou, že rodina má i stovky členů.)

V těchto zemích je jaksi automatické, že se o rodiče ve stáří postarají jejich děti. V západních zemích (ke kterým se řadíme i my) přitom o řadu seniorů pečují domovy důchodců a podobné instituce, ačkoliv tito lidé mají své potomky. Domovy důchodců plní bez pochyby záslužnou funkci, asi nikdo však nepochybuje, že by senioři podzim svého života trávili raději se svými blízkými. Je to trochu paradoxní situace: v chudších státech, kde mladí mnohdy nemají žádné finanční rezervy, nepřipadá v úvahu vlastní rodiče nechat na holičkách. Kdežto v bohatších zemích se to pro stále více lidí stává smutnou realitou.

Je to tak trochu začarovaný kruh. Tak, jak se my staráme o své děti, tak se ony jednou budou starat o nás. (Samozřejmě i zde existují výjimky.) Pokud jsme vyrůstali v atmosféře bezpečí a pohody, budeme chtít stejné podmínky připravit na stáří i svým milujícím a milovaným rodičům. Na druhou stranu, děti, které v dětství doma nikdo neobjal, nepohladil a nepovzbudil pravděpodobně nebudou vůči svým rodičům cítit takovou lásku a zodpovědnost.

Samostatnou kapitolou jsou pak „rodiny“ (těžko je vůbec tímto pojmem nazvat), kde se jejich členové nemohou cítit v bezpečí, odkud by nejraději s hrůzou utekli. Vyrůstat a žít v takové rodině – to si s velkou pravděpodobností s sebou člověk ponese na celý život...

Každý z nás patří do nějaké rodiny. Měli bychom k ní cítit určitou zodpovědnost. Fungující rodina je přece také základem státu a to rozhodně není jen otřepané klišé. Když se podíváte na tu svou, vidíte takovou rodinu, jakou jste si vždy přáli? Nebo cítíte, že byste měli něco změnit? Ať už je vaše rodina jakákoliv, přeji vám, aby se v ní vám i všem ostatním jejich členům žilo moc a moooc hezky, protože, jak už jsem napsala výše, je to právě ona, která dělá z vašeho domu DOMOV...