Samota - aneb, nenechte si vzít úplně všechno!

Seděla na kraji zamrzlého jezera. Černé vlasy splývajíce s kalnou temnou lesklou hladinou. Vzhlížela k nebi – jen tak. V očích se jí zaleskl třpyt – snad hvězda? Měsíc? Ne byla to slza – obyčejná slza. Stékala pomalu po tváři, pomalu, neslyšeně, tak jak to jen dívčí slzy dokážou.

Dotkla se jejich rtů a ona pocítila záchvěv strachu. Bála se - nejspíš toho, že slza bude posledním společníkem jejích rudých rtů. Poslední dotek slzy. Teď viděla padat černý diamant ze svých rtů na tmavou hladinu obrovského jezera. Vyhlížela hvězdy, které mezitím někdo ukradl. Vyhlížela měsíc, jehož zář pohasla. Hledala svůj obraz na hladině černého jezera. Ani ten tam nebyl!

„Zloději!“ - vykřikla do prostoru. „Všechno jsi mi vzal! Mé tělo, osobnost, individualitu, lásku, naději… Všechno! A pak? Pak jsi mě nechal jít! Jen tak – jak to vy chlapi dokážete! “ Pocítila, jak s ní cloumá vztek. Bylo už pozdě ohlížet se za minulostí. Minulost byla pohřbená pod tlustým sklem ledu. Přímo pod ní.

Zloděj hvězd se umoudřil. Rozprostřel nad ní diamantovou oblohu – možná pro útěchu, možná ze soucitu. Naposledy pohlédla k černočerné obloze s tisíci lucerničkami. Oči se jí zaleskly, ale už neplakala. Byla smířená se vším, co ji potkalo, i s tím, co bude následovat.

V zelených očích se odrážely hvězdné diamanty, které se pomalu začaly snášet do jejích ebenově černých vlasů. Smutná to nevěsta s černým diamantovým závojem. Místo kytice svírala v rukou černou růži, která ji svými trny drásala hebké ruce do krve. Už nic necítila, noční chlad ani teplou krev, která ji stékala v maličkých pramíncích po zápěstí. Únavou zavírala oči. Tma ji pohltila.

Ráno ji tam našli, ležela jen tak, nehybně – jako by spala. S černou růži v rukou a diamanty ve vlasech.

Vendi V.
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout