Z času na čas se stává,  že mne jak se říká „chytnou záda“.  Většinou to bývá krční páteř. Mám sedavé zaměstnání, tak se není čemu divit. Tenkrát jsem u rodičů myla okna. Vše probíhala v poklidu a u toho posledního jsem se  nějak nešikovně natáhla,  abych vyleštila šmouhu v rohu, a už to bylo.  Šílená bolest mi projela zády na neobvyklém místě asi v polovině zad. 

Už jsem se nenarovnala. Naštěstí práce byla hotova a já se snažila záda rozhýbat na dveřích a pododně.  Nic nepomohlo. Tak jsem pobledlá a s velkou bolestí šla na vlak. Čekala mne ještě dost dlouhá cesta domů. Dobelhala jsem se do kupéčka,  sedla si a vytáhla časopis. Na následující zastávce přistoupil nějaký muž.  Ani jsem se nepodívala, jak vypadá. Byla jsem naštvaná na celý svět.  Občas jsem hekla,  to když mne v zádech louplo.  

Po chvíli se ten muž zeptal: "Paní, je vám něco? Jste bledá, nepotřebujete něco?"

Už jsem měla na jazyku jízlivé, "co se staráš člověče, hleď si svého", ale nakonec jsem procedila přes zuby, jediné slovo: ZÁDA!!!

Jen pokýval hlavou a po další chvilce se zeptal: "Nechcete pomoct?"

V kupé jsme seděli sami dva, napadaly mne šílené případy zvrhlíků. Vždyť bych se v tomto stavu úplného “lazara“ jistě neubránila. Po očku jsem si muže prohlédla. Vypadal neškodně, mírně při těle s pleškou a měl jasně modré oči a přímý pohled. Možná to fakt myslí upřímně - ne, jako někteří naši politici!

A tak jsem chtěla vědět, jak by mi chtěl pomoci. Vyzval mne tedy, abych se postavila a přitáhla lokty k sobě. Zezadu mě chytl za lokty, mírně mne nadzvedl a pustil na zem. Něco křuplo, já zařvala a nastalo nádherné uvolnění. Bolest téměř okamžitě ustala.

Muži jsem ze srdce děkovala, za tuto pomoc bližnímu si nic nechtěl vzít.

Myslím si, že občas nám náhoda „dohodí“ pocestného „anděla“  který nám prokáže službu a zase zmizí v davu, aby se jinde „vynořil“ a poskytnul pomoc jinému potřebnému...

Bertice - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10